14.10.2008

 Dva, mozna tri dny pred odletem jsem byla nervozni, ale na letisti a v letadlech vubec ne. Kdyz jsem konecne dorazila do Oklahomy a sla k lidem, se kterymi budu travit nasledujicich deset mesicu, byla jsem proste jenom stastna.

Vsechno, co si z toho dne pamatuju, by se ve skutecnosti veslo do dvou radku. Ani jsem se poradne nerozhlidla po letisti a Mary uz me objimala. Bylo neco po devaty hodine vecer a ja nebyla vubec unavena. Sebrali jsme kufry, zalezli do auta a jeli domu. Po ceste jsme se na chvili zastavili u jejich dcery Jesselyne, kterou byste od Mary po dusevni strance nerozeznali.

Ani vlastne nevim, o cem jsme si cely ty dve hodiny, kdy jsem byla vzhuru, povidaly. Vim jenom, ze jsem odeslala vsem SMSky, ze jsem v poradku a potom spokojene usnula.

Nasledujici den jsem se probudila v moji novy velky posteli, ale predevsim a konecne ve Spojenych statech. A doted mam obcas pocit, ze je to jenom sen. Vsechno je proste az moc skvely, nez aby to byla pravda, ale mozna je to jenom dukaz, ze sny se plni, kdyz pro to alespon neco udelate.