Přečtěte si autentické povídání Nikoly Langpaulové, která po půl roce v Mexiku shrnuje svoje dosavadní zážitky a vlastně i to, jak se vlastně k pobytu přihlásila. Dočtete se o tom, že cesta k definitivnímu rozhodnutí není zdaleka jednoduchá... Přečtěte si autentické povídání Nikoly Langpaulové, která po půl roce v Mexiku shrnuje svoje dosavadní zážitky a vlastně i to, jak se vlastně k pobytu přihlásila. Dočtete se o tom, že cesta k definitivnímu rozhodnutí není zdaleka jednoduchá...
Takže do odjezdu mi zbývá pouhých 165 dní, a tak jsem si řekla,že napíšu, jak jsem přišla k YFU a něco dalšího o Mexiku.
Když mi bylo kolem patnácti let, přišel za mnou můj bratranec Martin Langpaul (ředitel YFU) s tím, že má pro mě možnost vycestovat na rok do ciziny. Na chvíli jsem se nad tím zamyslela, jaké by to bylo, i jsem s ním probírala, jaké jsou možné země, ale řekla jsem, že ne. Dost často poté jsem o tom přemýšlela, ale říkala jsem si: „přeci tady nemůžu nechat kamarády a nechci rok opakovat školu, to prostě nejde!“ Pokaždé, když jsme o tom znovu mluvili, jsem odpověděla NE. Delší čas jsme tomu nevěnovali pozornost. Občas jsem si na to vzpomněla, ale nechala jsem to být. Když mi bylo skoro osmnáct, tak jsem jednoho dne přišla domů a moje mamka mi řekla, že si musíme o něčem promluvit. Hned jak to řekla, - nevím proč, ale bylo mi jasné, že to bude zase toto téma! A tak jsem hned opověděla: „Nikam nejedu!“ Mamka: „Hele Niki, byla jsem na obědě s Martinem a byl tam i Thajec, který tady je jako výměnný student. Když jsem slyšela, jak už zvládá náš jazyk a to je tu 7 měsíců, vážně si myslím, že bys měla jet. Je to opravdu výzva! Ale rozmysli si to dobře, protože máš poslední šanci“. Rozbrečela jsem se a šla do pokoje, kde jsem si v hlavě řekla: „Ty prostě pojedeš!“ Pár dní na to přišel Martin (byly Velikonoce) a ptal se mě: „Niki, tak co? Pojedeš nebo ne? Máš možnost jet do Venezuely.“ Já jsem opět zaváhala. Vyšla jsem ven na zahradu, kde seděli moji kamarádi, a proto jsem řekla: „Jedu na rok do ciziny, nejspíš do Venezuely.“ Na to jeden můj kamarád povídá, proč nejedeš do Mexika? To by tě nezajímalo? Honem jsem běžela zpět dovnitř a ptám se, jestli by bylo možné i Mexiko. Odpověděl, že se podívá, jak je to s termínem, ale Mexiko by snad ještě mělo vyjít. Dobrá, JSEM TEDY VÝMĚNNÝ STUDENT DO MEXICA! ☺
A co se týče myšlenek, že tu nemůžu nechat kamarády, školu apod. jsem pochopila, že opravdoví kamarádi počkají, škola se dá vyřešit i jinak než opakováním ročníku, a hlavně se vrátím jako jiný člověk s novým pohledem na svět, se zkušenostmi, s jazykem a budu mít zase nové přátelé a mohu cestovat po světě.
Je leden a já už mám zpáteční letenku do Čech. Prožila jsem zde Vánoce a Nový rok. A tak Vám o tom něco povím.
První, co patří k Vánocům, je vánoční stromeček. Naše dvě hospodyně ho postavily na první vánoční neděli. Zdobila jsem ho společně se svou host. mamkou a malou ségrou. Stromeček jsme měli veliký a umělý. Ozdoby byly postavičky z Disneylandu, velké plastové květiny a koule, barevná světélka a plyšové postavičky. Jiné ozdoby jsme v a na domě neměli. Naši sousedi měli velkého nafukovacího Santu (poprvé, když jsem ho večer viděla, myslela jsem, že mají na střeše zloděje ☺ ) Další domy měly světélka, některé měly postavené i betlémy na zahradách. My měli jeden docela velký betlém na chodbě.
Co tu neznají, jsou vánoční adventní kalendáře pro děti s čokoládkami, které mi moje mamka poslala z ČR, abych jim ukázala, o co jde. Děti z toho byly přímo nadšené !
Cukroví jsme dělali 3 dny před Štědrým dnem. Jak je u nás zvykem dělat více druhů cukroví, tak tady jsme udělali 3 kg těsta a z toho jsme vykrajovali. Vykrajovátka nebyly vánoční, tak nějak všeobecné.
Další důležitou součástí je jídlo: 21. prosince se jí Tamales (obal od kukuřice a v ní je nějaká náplň, jak slaná tak i sladká), 22. se jí Pávo (krocan), 23. se jí Bacalao (norská ryba, která se podává v omáčce s různými přísadami, je strašně slaná) a 24. jsme jedli VŠECHNO DOHROMADY.
Štědrý den neboli Noche buena (v překladu-dobrá noc) se slaví s rodinou. Já jsem byla s mojí rodinou u syna mého host. táty, jeho ženy s dětmi, jejím synovcem a neteřemi. Stůl by pěkně prostřený, tentokrát bez plastových tácků i kelímků (tak se tady stoluje, když je nějaká větší sešlost, aby se pak nemuselo mýt nádobí). Když jsme se všichni sešli, nandali jsme si jídlo a pak žena mého bratra řekla krátkou modlitbu. Potom se zeptala, jestli chce ještě někdo něco říci, a tak jsem řekla, že chci i já něco říct. Řekla jsem, že děkuji za to, že mohu být tady s nimi v tento den a že děkuji za vše. Byli dost překvapení! Ale ještě před touto večeří, která byla mimochodem kolem jedenácté hodiny večer, jsme jeli okolo páté s mamkou a sestrou k babičce. Když jsme tam přijeli, seděli u stolu naši další příbuzní a babička společně s ostatními odříkávala modlitbu. Seděli jsme u betlému a moje sestřenice přitom převlékaly dva Ježíšky. Poté jsme si dali dárky a jeli jsme zpět domů, kde jsme čekali, než pojedeme do domu mého bratra. Také nás přijel navštívit bratr hostitelského táty. Když jsme se navečeřeli, sedli jsme si ke stromečku a rozdávala se první půlka dárků. Ne od Santy, ale od rodičů. Poté jsme šli ven na zahradu, kde jsme si zapálili prskavky. A co jsem dostala od rodiny já? Dostala jsem kapesné, plyšového medvěda, který má oblečení (včetně trenýrek a bot) a elegantní tužku. Dále jsem dostala dárky od kamarádů a další části rodiny.
25. prosince, kdy slaví Štědrý den, mě přišla probudit sestra, že jdeme rozbalovat další dárky, ale já jsem kupodivu znovu usnula! Až když přišla mamka a řekla mi: „Podívej, co ti tady nechal Santa! Další kapesné na nákupy do USA.“ Tak jsem vstala, poděkovala a šla dolů ke stromečku. Tam si sestra rozbalovala dárky od Santy, ale jen ona. Poté jsme se šli společně zase dívat na film – filmy se tam sledují stále. Jak doma, tak v kinech. A to byly mé Vánoce.
Koledy se tady nezpívají. A ani se nic vánočního neposlouchá. Nazvala bych to „suché Vánoce“. Také jsem neměla pocit Vánoc, protože tu bylo kolem 20°C, jen na Štědrý den se ochladilo na 5°C.
Jak jsem se cítila na vánoce někde úplně jinde, sama s jinou rodinou?
Nijak. Ano, když jsem si volala s rodinou, tak jsem plakala, ale ne pro závist nebo smutek, ale protože vypadali spokojeně a cítila jsem, že jsou na mě pyšní, za to, co jsem všechno zvládla. To mě potěšilo nejvíc! Také mi ukápla slza, těsně před tím, než jsme šli večeřet, bylo mi trošku smutno, ale je to zase jiný, nový zážitek, který vám nikdo nikdy nevezme a o to jde!
Pár dní po vánocích jsme s rodinou jeli nakupovat do Texasu. Na Nový rok jsme byli v San Antoniu. Ten den jsme přejížděli z jednoho města do druhého. Když jsme se ubytovali v hotelu, převlékli jsme se, a vyrazili jsme se projít kolem uměle vytvořené řeky, která byla těsně pod hotelem. Po cestě jsme šli do jedné restaurace, kde nám řekli, že mají tolik lidí, že pro nás budou mít místo až za dvě hodiny, tak jsme se objednali a šli se projít. Po návratu do restaurace, kde jsme ještě tak půl hodiny čekali, jsme se najedli a kolem půl 12 jsme se vrátili do hotelu. Já byla naštvaná, převlíkla jsem se do pyžama a čekala na to, kdy to už budu mít za sebou. Bylo mi smutno. Zvlášť, když mi volalo o půlnoci pár lidí z Česka (ale v pět hodin mého mexického času). Když byla půlnoc tady, vyšli jsme na balkón a pozorovali ohňostroj. Chtěla jsem být někde jinde, s jinými lidmi! Bylo mi smutno. Chtěla jsem být alespoň se svým mexickým klukem a kamarády, aby mi nebylo tak smutno, ale myslím, že toto rodina záměrně jezdí na Silvestr do USA, aby nemusela řešit, jak to bude. Ale viděla jsem nádherný ohňostroj! Mrzelo mě jen, že jsme byli v hotelu a ne někde venku. Ale co, byl to zážitek. ☺
Od Vánoc a Nového roku se přesunu k pocitům.
Když jsem dostala zpáteční letenku, tak mě to tak sebralo, že jsem probrečela dva dny, že chci jet domů! Je to zvláštní, jaká věc vás dokáže rozhodit.
Nikdo mi neubližuje, netrápí mě, jen mi chybí svoboda, příroda a moje zvířátka. Mamka i přátelé také, ale to ne tak moc, protože si s nimi píši nebo občas zavolám.
Na druhou stranu jsem na sebe pyšná za to, co jsem dokázala! Co mi YFU umožnilo. Nikdy v životě bych tuhle zkušenost za nic nevyměnila.
Tento program je o zkoušce nervů jak vašich, tak i rodičů. Jde o poznání cizí kultury, naučení se jazyka – ale pozor, není to jazykový kurz – je to o poznání nových lidí, získání nových zkušeností i kontaktů. YFU Vám otevře svět! Je těžké popsat, co člověk cítí uvnitř sebe, to cítí každý jinak, někdo nebrečí, někdo zase jo. Někomu se chce domů, někomu ne. Ale jedno je jisté, nikdo vám to nevezme a jen Vám to do života přinese to dobré!
Docela často teď přemýšlím o návratu, jak strašně bude těžké říci tady mým kamarádům a rodině „sbohem!“. S některými se už v životě neuvidím. Je to hrozné, že se člověk těší na svůj normální život, ale přitom nechce přijít o tento, který právě prožívá.
Také si nedokážu představit, že by mi to neumožnila moje mamka. Mám tady kamaráda, který by si moc přál vyjet na rok, ale otec mu to nechce zaplatit, je to hrozná myšlenka, že bych tenkrát toho dne řekla NE a nebo by mi to mamka nedovolila. A proto chci všem říci, vyjeďte, pokud máte tu možnost, jeďte!
Také si člověk uvědomí co má, až když o to přijde, i když jen na čas.
Co se mi líbí na tom, že jsem jela do Mexika?
Moc se mi líbí, že se tu naučím DVA JAZYKY – hlavně španělštinu, ale i angličtinu. To mě tak potěšilo.
První měsíc jsem mluvila jen anglicky. Druhý i třetí měsíc anglicko-španělsky. A poté už více méně španělsky. Po tom 4 měsíci, člověk mluví jen španělsky, samozřejmě, že když něco nevím, tak to řeknu anglicky a nebo rukama , nohama. Hodně mě baví, že nerozumím a učím se to. Občas se mi stanou vtipné věci, když si spletu nějaké slova a nebo změním smysl věty ☺
Jestli máte strach, jako já, jak to zvládnete s jazykem, jaké to bude až přijedete do rodiny, tak je to nejvíc super! Jsem z toho strašně nadšená.
Je úžasné, jak mi tady lidé pomáhají s mluvením, s ochutnáváním jídel, vysvětlováním tradic, s vysvětlováním jejich kultury a tak se vším. Prostě jestli máte strach, že nezvládnete mluvit, tak je to jen proto, že v čr nevyužíváte jazyk. Já jsem byla vždy, tak vystresovaná, když jsem musela mluvit, ale když jsme odletěla z Prahy, tak jsem prostě přepnula na jiný jazyk a zjistila jsem, že to tak špatný není. A španělština? Učila jsem se jí před tím jen rok a to je základy, jako „ ahoj“ apod. Občas jsem přemýšlela, jak je možné, že se lidé naučí mluvit, když třeba ten jazyk nikdy v životě neslyšeli, ale odpověď je ANO, je to možné! Z kontextu nebo z vysvětlování, to pochopíte, a když vám jednou řeknou nějaké slovíčko, vy si ho nenapíšete a zapomenete, nic se neděje, protože ho znova uslyšíte. A mě stačí to slovo, tak dvakrát, třikrát vyslovit nebo si ho s něčím spojit a hned si ho zapamatuju. Je to tak skvělý! A jako ten rok má svůj důvod. Protože máte časové úseky ve kterých se učíte víc a víc. A jak jsem se zeptala mé mexické sestřenice, která byla na rok v Německu, tak mi řekla, že člověk rozumí a umí až když odjíždí a proto je to na rok! Ani půl roku, ani 3 měsíce, ale ROK!
Také se mi líbí, že si jeden rok vyzkouším jaké to je žít jen v teplu, bez deště (ten jsem tady zažila zatím 3krát), bez sněhu.
Na Mexiku se mi líbí jejich hudba a chutná mi jejich jídlo. Baví mě na Mexiku spousty věcí, jejich spontánnost - jako například, že se tu jí převážně rukama, styl jejich jídla. A tak je super žít jejich styl života. Vážně doporučuju Mexiko!
Většina lidí, chce angličtinu, ale tady využijete oba jazyky….
Další část. Proč YFU něco „zakazuje“… nesmíte se navštívit s rodinou ze své země a víte proč?
Protože by vás to totálně rozhodilo. Sama jsem o tom přemýšlela, jestli by mohla mamka přijet na Vánoce sem do Mexika. To ale člověka tak vykolejí, že pak ztratí čas návratem do starých kolejí v jiné zemi, do svých pocitů a bytí zde v Mexiku. A nakonec, rok není tak dlouhá doba.
A to je ten důvod, proč to má YFU v pravidlech!
Další věc. Mám své intervaly, kdy třeba jen brečím, ale bylo to na začátku pobytu, před vánocemi a teď když mám letenku a vím, že se blíží konec. Z toho si nic nedělejte, to vás prostě přejde a pak se sami sebe ptáte, proč vám bylo tak špatně, když je to všechno super. Moje pocity jsou tak smíšené, chci jet domů, chci, aby to utíkalo, ale na druhou stranu, když se podívám do kalendáře, tak nechci, aby to tak zase utíkalo. Nechci se rozloučit, chci si vzít své přátelé domů…. Tak zvláštní, ale tak krásné!
Už jsem viděla nějakou část Mexika a kousek USA a je to tak nádherný pocit!
Také bych jednou chtěla být hostitelskou rodinou a ukázat studentům náš český život.
Nelekejte se jiné kultury. V průběhu celého pobytu budete mít kulturní šok. Ale nedělejte ukvapené závěry, když si pak na ten kulturní šok vzpomenete, tak se tomu zasmějete, protože už v tom sami žijete a přijde vám to z jejich pohledu normální.
Také jsem dnes vařila české jídlo, tak divně jsem se necítila dlouho, když jsem to jedla, tak nějak jako by mi to ani nechutnalo ☺! Ale těším se na české jídlo, ale zase i tohle mexické jídlo mi bude chybět!!!
Ještě mne čekají nějaké výlety a pak domů! Strašně rychle mi to tu uteklo!☺
Tak to je zase další část o mně v Mexiku. Nikola
Odkazy: