14. 6. 2012

Rodičem na „dobu určitou“

Rodičem na „dobu určitou“

Někoho zmáhá péče o vlastní osobu, jiný má energie na rozdávání a stále hledá nové možnosti, kam ji nasměrovat. Paní Monika Trecáková má rodinu, dva syny ve věku 6 a 12 let, s manželem podnikají, dálkově studuje vysokou školu a minulý rok se rozhodli prostřednictvím mezinárodní organizace YFU nabídnout na rok domov studentovi ze zahraničí.

Co Vás přivedlo k nápadu rozšířit na rok domácnost o dalšího člena?

Když mi bylo 16 let, využili této možnosti moji rodiče a vzali na tři měsíce k nám domů studentku z Ameriky. Vzpomínky na ni mám skvělé, chodila v Čechách do školy a my s ní trénovali anglickou konverzaci. Když bylo našim synům 11 a 5 let, dohodli jsme se s manželem, že je na čase jim zprostředkovat stejnou zkušenost a celé rodině dát možnost poznat jinou kulturu. Začala jsem pátrat na internetu a narazila na YFU, jejichž stránky se mi moc líbily. Přestože jsme se rozhodli až v červenci, už za měsíc, koncem srpna, k nám přijel z Mexika náš nový sedmnáctiletý „syn“ Oscar. Vybrali jsme si jej na základě představovacího dopisu, který musí v angličtině napsat všichni studenti, kteří chtějí s YFU vycestovat do zahraničí. První kontakt proběhl mailem ještě před jeho příjezdem. Stanovili jsme si dopředu určitá pravidla, což nyní zpětně považuji za velmi důležitou věc a mohu každé hostitelské rodině doporučit.

V Mexiku se mluví španělsky, jak jste s Oscarem komunikovali?

Oscar je velice nadaný chlapec, mluví čtyřmi jazyky, takže zpočátku byla hlavním dorozumívacím jazykem angličtina. Brzy jsme začali na Oscara mluvit hlavně česky a díky tomu se za půl roku naučil jazyk velmi dobře. Zvládal jak výuku na gymnáziu Budějovická, kam chodil do školy, tak například rozhovor v češtině do rádia.

Jak Oscar zapadl do rodiny a jak s ním vycházeli synové?

Uběhlo pár prvních dní a náš Mexičan se stal nedílnou součástí rodiny. Starší syn se zpočátku styděl a odmítal s Oscarem komunikovat, během měsíce ale překonal ostych a i přes větší věkový rozdíl se stali nerozlučnou dvojicí. Díky tomu, že žijeme v bytě a jediná možnost ubytování pro Oscara byla v dětském pokoji se starším synem, trávili spolu také hodně volného času. Syn se zdokonalil v angličtině a také v hraní na počítači (smích). Viděl v Oscarovi svůj vzor, rodinné výlety byly pro nás všechny díky jeho přítomnosti zajímavější a přirozeně jich bylo mnohem víc než kdykoliv jindy. Oscarovi se moc líbilo v IQ parku v Liberci, nadchlo ho 4D kino, zajímaly ho hrady a zámky. Není to jen naše zkušenost, ale vím, že většina studentů, kteří se nebojí jet na rok do světa, je velmi aktivní a touží toho poznat co nejvíce. Oscara dobře přijali i ostatní příbuzní, kteří zpočátku nechápali, jak si můžeme vzít domů cizího člověka. Rychle si ho ale oblíbili a během každého setkání s ním často diskutovali o Mexiku a jejich zvycích.

Kulturní rozdíly mezi Mexikem a Českem jsou jistě velké. Nedělalo vám soužití díky nim někdy problém?

Rozdíly jsou opravdu velké, ale to je právě na ročním pobytu někoho z tak vzdálené země zajímavé. Poznali jsme řadu mexických zvyků, zjistili, jak odlišně slaví svátky, jiný pohled měl Oscar například i na stravování. Je jedináček
a jeho maminka mu připravuje tři teplá jídla denně, což u nás rozhodně není zvykem. Dohodli jsme se tedy tak, že pokud trvá na teplé snídani, udělá si ji sám, teplý oběd dostane ve škole a o teplou večeři se postarám já, přestože to u nás také předtím nebylo pravidlem. Oscar nám občas uvařil i nějaká mexická jídla a tvrdil, že většina surovin, které jsme zde nakoupili ve specializovaných zahraničních koutcích v hypermarketech, je identická s těmi, které používají u nich doma. Ovšem jídlo v místní mexické restauraci prý nemělo s Mexikem společného téměř nic. Česká jídla mu chutnala, přesto mu tady chyběla jeho nejoblíbenější mexická pochoutka, kterou česky nazýval „kráva hlava“, což je prý tortilla plněná vším z uvařené kravské hlavy: jazykem, očima, mozečkem… Cílem pobytu však není přizpůsobovat se studentovi, ale naopak ho maximálně začlenit do rodiny i místní komunity, aby mohl poznávat naši řeč, zvyky a kulturu. Nejedná se však o klasický jazykový pobyt, což si lidé mnohdy pletou. Hostitelská rodina naopak nemůže po studentovi či studentce chtít, aby je učili cizí jazyk nebo dělali jejich dětem au-pair.

Nejčastějším protiargumentem lidí, kteří zvažují, zda se stát hostitelskou rodinou či nikoliv, je obava ze ztráty soukromí, a také vysoké výdaje na roční pobyt studenta, protože od organizace YFU rodina nedostává žádný příspěvek. Ztráty soukromí jsme se díky nevelkému bytu také trochu báli, ale nakonec vše fungovalo lépe, než jsme si představovali. Díky škole, novým kamarádům z gymnázia i mnoha akcím od YFU trávil Oscar hodně času bez nás, zbytek buď v pokoji se synem či s námi v obývacím pokoji při společném jídle či častých diskuzích nebo na výletech. Co se týče nákladů, nebylo to tak hrozné, jak se může zdát. Pokud již máte děti, není velký rozdíl vařit pro čtyři nebo pro pět lidí. Student má navíc své vlastní kapesné, které mu posílají rodiče z domova, a z toho si hradí například dopravu a telefon. Pro hostitelskou rodinu je tedy dalším výdajem navíc jen vstupné během výletů či vstup do kina a je jen na nich, zda naplánují společnou dovolenou či nikoliv. Není podmínkou brát studenta s sebou, o příspěvku na vícenáklady se lze také domluvit s jeho rodinou. Náš Oscar byl navíc aktivní a své kapesné si dokázal trochu vylepšit doučováním španělštiny jedné naší známé.

Vaše vyprávění vyznívá velmi optimisticky, byly nějaké chvíle, které nebyly tak idylické?

Samozřejmě, že vše nebylo idylické, ale takový je i běžný život s vlastní rodinou. Například jsme díky nižšímu věku svých dětí nebyli zvyklí na chování 18letého juniora, a prožili si tak pubertu nanečisto. Museli jsme natvrdo nastavit pravidla ohledně příchodů domů či posílání zpráv, pokud se někde zdrží. Vzhledem k tomu, že rodiče Oscara měli prostřednictvím skypu zájem o dění u nás, měla jsem možnost se s nimi několikrát poradit, zda mu něco povolit či nikoliv. Příliš aktivní nebyl ani jeho přístup k domácím pracím, ale přiznávám, že to mne v jeho věku nijak nepřekvapilo, nakonec se zapojoval poměrně pravidelně. Velkou podporou mi byla i organizace YFU, na kterou jsem se mohla kdykoliv obrátit a řešili jsme tak společně různé organizační věci ohledně školní docházky nebo Oscarovy nemoci, vzhledem k níž musel bohužel odjet zpět domů o něco dříve. V YFU jsem našla nejen pomoc, ale i přátele, což vyústilo v mé dobrovolnictví v této organizaci. Všem lidem, kteří o této zkušenosti uvažují, doporučuji ji vyzkoušet. Je jasné, že po dobu téměř jednoho roku na sebe berete zodpovědnost i určité riziko, pokud se ale člověk vyhýbá všem nástrahám, nezažije nic zajímavého a život bude nudný a prázdný. Naše zkušenost s Oscarem byla k nezaplacení a jsme rozhodnuti za čas opět přivítat v naší rodině dalšího studenta.


Lucie Libovická