Na stránkách jsem ale zjistila, že přihlášky se podávají jen do konce února. Okamžitě jsem proto napsala email, znějící pouze: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda je ještě možné přihlašovat se do programu na rok 2009/2010. Děkuji T. Fuková“. Vzhledem k tomu, že už bylo na přihlašování docela pozdě, dorazila jsem hned další týden do YFU na pohovor. Potom došlo ještě na podepsání smlouvy, a už jsem jen čekala na srpen, kdy pojedu do Německa. I když to vlastně není pravda. První červnový víkend jsem strávila v Okrouhlici na PDO – předodjezdovém semináři. Dobře si pamatuji, jak jsem nervózní dorazila na nádraží a čekala na ostatní. Jenže jsem vůbec nikoho neznala. Čas odjezdu se víc a víc blížil, a já pořád netušila, s kým mám vlastně tenhle víkend strávit. Nakonec to ale dobře dopadlo, postupně jsem se seznamovala s ostatními (kteří se už víceméně znali). Tenhle víkend mě ohromil. Mezi těmi lidmi jsem se cítila výborně. I když jsme se vůbec neznali, měli jsme pro začátek aspoň jedno téma společné: byli jsme/budeme na rok v cizině. 
V pátek 21. srpna 2009 jsem společně s rodinou dorazila na nádraží, rozloučila jsem se s pocitem, že se za chvíli zase uvidíme, protože mi pořád nedocházelo, že v Německu strávím skoro celý rok. Nejela jsem sama, kromě Štěpána (také výměnný student) s námi jel také Ondra (dobrovolník). Po sedmihodinové cestě jsme vystoupili v Hamburgu a s menšími problémy dorazili ještě se studenty z Polska do Möllnu, malého města nedaleko Hamburgu, kde jsme měli strávit náš první týden. Devět dobrovolníků mělo na starosti 28 studentů, z nichž většina neuměla německy. Většina studentů byla z Rumunska a Moldávie, dvě studentky byly z Polska, dva studenti ze Slovenska a dva Češi. Když jsem se se všemi seznámila, říkala jsem si, že bych nejradši celý rok strávila s nimi. Pořád jsem si ale připadala spíš jako na táboře, než na výměnném pobytě.
Přesně o týden později, v pátek dopoledne jsem opět seděla ve vlaku, tentokrát na cestě do Uelzenu, kde mě měla vyzvednout moje rodina, a dovézt mě do mého nového bydliště – malého města Soltau. Měla jsem docela strach. Co když tam nebudou? Poznám je? Jací budou? Budeme si rozumět? Věděla jsem jen, že budu mít mámu, starší setru a bratra. Na nádraží byla jen moje nová máma a sestra, s bratrem jsem se seznámila o týden později (studuje, domů jezdí jen občas). Dobře si pamatuji první krizi. Bylo to v neděli, den před mým nástupem do školy. Henrike (moje sestra) mi ukázala „školní osnovy“. V podstatě jsem rozuměla tomu, co se budeme učit, ale asi mě vyděsilo to, jak to mají detailně vypracované, na což nejsem zvyklá. Zavolala jsem tedy rodičům, kteří mě uklidnili, ať nepanikařím dřív, než to je nutné, tak jsem se uklidnila. V pondělí jsem potom vyrazila s Henrike do školy. 
Nejprve k „zástupci“ vyšších ročníků (třeťák, čtvrťák), se kterým jsem se domluvila na předmětech, které chci mít, a pak jsme zamířily k učebně, kde jsem měla mít další hodinu. Henrike učitelce vše vysvětlila, ale když začala hodina, musela jsem jít dopředu a představit se. Pamatuju si, že jsem řekla něco špatně, a celá třídě mě sborově opravila. První týden byl opravdu těžký, protože jsem neměla stálou třídu, a každý předmět jsem měla s jinými lidmi. Nedokázala jsem si ze dne na den pamatovat různé obličeje a přiřadit je ke kurzům. Postupně, velmi pomalu jsem se seznamovala se spolužáky. Protože jsem skoro nikoho neznala, začala jsem chodit do sboru, abych měla alespoň nějakou aktivitu a neseděla pořád doma.