Ahoj, jmenuji se Ema
a už je to dobrých osm měsíců co jsem v Čechách nasedla do letadla, a odfrčela prožít následující školní rok v krajině sněhu, javorového sirupu a medvědů – v Kanadě. Když jsem se rozhodovala, ve které zemi budu trávit svou výměnu, Kanada se mi zalíbila příslibem kultury, kterou v Evropě nenajdete. Popravdě jsem očekávala, že tady budu žít jak v americkém filmu, baštit hamburgery, denně potkávat losy a vést konverzace jen a pouze o hokeji. Většina z těchto úsudků je samozřejmě naprosto mylná, teda až na fakt, že když zmíníte, že jste z Česka, šance, že budete konverzovat o něčem jiném než Jaromíru Jágrovi, je velmi nízká.
Svátky jara trochu jinak
Pokud je tu jedna věc, která je naprosto odlišná než jak ji známe my, jsou to rozhodně Velikonoce. Míru odlišnosti neměřím ani tak na vlastním mínění, jakožto spíš na stupnici toho, jak moc si kdokoliv, komu povím jak se to dělá hezky česky, myslí, že vtipkuji. U Vánoc mi ještě s přimhouřeným okem uvěří, že ve vaně chováme rybu a k večeru očekáváme zlaté prase, ale nejednou se mi stalo, že když jsem odhalila, že na Velikonoce se šviháme dřevěnými biči, vysmáli se mi do obličeje, jako bych jim právě pověděla vtip století. Ve škole je nás výměnných studentů dohromady asi třicet, a jelikož se ukázalo, že dokonce ani Němci neměli o duchu našich oslav žádnou představu, stalo se líčení této tradice mým anekdotickým esem v rukávu.
Myslím, že každý ví celkem dobře, jak se oslavují americké Vánoce se Santou a ponožkami nad krbem. Velikonoce na druhou stranu byly, tedy aspoň pro mě, celkem záhadou. Očekávala jsem je s velikým napětím a nemohla se dočkat, až mě moje hostitelská rodina zasvětí do tajemství Velikonoc po kanadsku. Zákon schválnosti samozřejmě funguje, takže jsem se přesně týden před Velikonoční nedělí otestovala pozitivní s covidem. Byla jsem uvrhnutá do svého pokoje a vycházky jsem měla jedině tak do koupelny. Moje rodina, která se skládá z hostitelské mámy Debb a sestry Dany, která je výměnná studentka jako já, akorát z Německa, se snažila mě zapojit jak jen to šlo.
Na Velký pátek Debb, která učí vaření na naší střední, hostila zbytek rodiny na večeři. Ukuchtila fish and chips, jež všichni označili za legendární velikonoční pokrm. Mně byl dopraven talíř před dveře a mohla jsem si ho vychutnat v posteli.
Déšť čokolády a velikonoční bojovka
Bílá sobota byla už karanténně umírněná a já jsem byla vypuštěna na svobodu, samozřejmě s rouškou. Sobota byla také dnem první pořádné velikonoční aktivity. Odebrali jsme se o pár ulic dál na návštěvu k sestře a její rodině a tam jsme podstoupili takzvaný vrh vejcem. Plastové kraslice naplněné bonbony a čokoládou na nás byly shazovány z okna prvního poschodí a my je zběsile chytali do zajícových kyblíků. I přesto že pár chudáků dostalo vajíčkem do hlavy a místy se mohlo zdát, že se nejedná o zábavu, ale spíš o rvačku, na konci dne všichni odcházeli s úctyhodným úlovkem a spokojeni.
Velikonoční neděle byla samozřejmě dnem D. Velikonoční pondělí, kdy my koledujeme, Kanaďané považují pouze za bonusový den volna vytvořený vládou k potěšení občanů. Už v sobotu večer nás Debb varovala, že v noci přijde velikonoční zajíc, tak ať jsme ráno nachystané. A opravdu, když jsme druhý den vylezly z postele, na stole nás čekal košík se sladkostmi. To ale nebylo všechno. Také tam byl lístek s hádankou, která nás odkázala na jiné místo v domě, kde pak byla další hádanka a tak dál. Prakticky velikonoční bojovka. Když jsme úspěšně dosáhly cíle, zbývalo ještě vypátrat čokoládová vajíčka, která Zajíc poschovával po domě. A jelikož se tenhle rok činil, trvalo dost dlouho, než jsme odhalily všechny jeho skrýše. Popravdě bych se nedivila, kdybychom nacházely další ještě příštích pár týdnů. Po zdolání tohoto kraslicového dobrodružství následoval uvolněný zbytek dne, který jsme strávily sledováním velikonočních filmů a obecným nicneděláním. Bylo mi sděleno, že za normálních předpandemických okolností by oslavy zahrnovaly také návštěvu kostela, nicméně nikdo nevypadal, že by tuhle ztracenou příležitost příliš oplakával.
Ze všech těchto zážitků, o které jsem byla v Kanadě obohacena, jsem vyvodila závěr, že nakonec vlastně mají oslavy tady i u nás jednu věc společnou – slouží hlavně jako záminka sejít se s bližními a trochu se pobavit.
