Moje první rodina bydlela na vesnici - a to byla pro mě obrovská změna. Vesnice ve, které bydlí, se jmenuje Alt Rehse, a je ve spolkové zemi Mecklenburg-Vorpommern. V Česku žiju v Praze, kde mám vše, co potřebuju k životu, maximálně 20 minut MHD. A teď jsem bydlel na vesnici, kde žije 70 obyvatel a nic tam není. Ze začátku to bylo náročné, ale byl jsem odhodlaný to překonat, jelikož výměna je i o výzvách a jejich překonávání. Do školy jsem chodil do Neubrandenburgu, který je cca 13 km daleko a jezdil jsem tam vždy autobusem nebo na kole.
...byl jsem odhodlaný to překonat, jelikož výměna je i o výzvách...
Brzo jsem ale přišel na to, že to není tak růžové, když poslední autobus domů jede v 15:40, přesně 20 minut po konci školy. Znamenalo to, že nějaké odpoledne se spolužáky prostě neexistovala. A pak přišel problém v podobě tréninků, které byli večer a já buď musel jet v deset večer na kole nebo přespávat u dobrovolnice z YFU. A rodina neměla čas mě vyzvedávat kvůli třem mladším sourozencům, co byli doma. I přes tohle všechno jsem se snažil dál překonávat a žít svůj nový život. Našel jsem si kamarády ve škole a v lezení, ale pak to přestalo fungovat tak hezky v rodině a já se začal cítit hodně nekomfortně.
Nakonec to vše vyústilo v to, že jsem se 1.11., po dvou a půl měsících v Alt Rehse přestěhoval do Tubinek, města na jihu Německa. Mezi schůzkou s mojí kontaktní osobou kde se rozhodlo, že to nejde dál, a mým stěhováním byla doba pro zařízení všech formalit a loučení s kamarády ze školy a lezení. S rodinou jsem se také loučil, ale náš vztah se téměř rozpadl kvůli mému stěhování, a tak poslední týden s nimi nebyl moc příjemný.
Moje stěhování byl docela zážitek, jelikož jsem jel přes celé Německo a myslel jsem si, že jsem ztratil vše co jsem budoval ty dva a půl měsíce. Dneska už vím, že to není pravda, jelikož moje němčina se velmi zlepšila a našel jsem si několik kamarádů co mi vydrží na delší dobu než "jen" ty dva měsíce.
Moje druhá rodina byla úžasná, ale bohužel už druhý den bylo jasné, že tam nebudu moct zůstat. Rodina totiž měla psy a já jsem zjistil, že mám evidentně alergii. Celou dobu mi moje druhá host rodina byla oporou. Nakonec se hledání rodiny protáhlo až na měsíc a my tak spolu strávili docela fajn měsíc. Jedině snad psi si to neužili, jelikož byli většinu času zavření v jejich místnosti a nemohli běhat jak byli zvyklí. Bylo zvláštní bydlet někde jenom dočasně a nemít jistotu, kde budu trávit Vánoce atd. I tak jsem se ale snažil zapojovat do komunity, pomáhat se vším možným a být součástí rodiny. Z tohoto měsíce mám spoustu super zážitků a myslím, že náš vztah vydrží i do budoucna.
Po měsíci YFU přišlo s tím, že je zde možnost se přestěhovat do Göttigenu k jedné profesorce místního gymnázia a s její pomocí se pak najde rodina na gymnáziu. Bylo to jenom dočasné řešení, protože podle jejích slov totiž nemá moc času kvůli práci a nemá pocit, že by byla správnou hostitelskou rodinou. Bylo hned jasné, že je to asi nejlepší možnost, a já se tak 26.11 stěhoval podruhé. A už 27.11 začal chodit do nové školy. Po 14 dnech našeho soužití jsme měli velkou debatu, která nakonec vyústila v rozhodntí, že nám to společně funguje, a že tu můžu a chci zůstat.
"Jak se říká: do třetie všeho dobrého!"
Včera to byl přesně měsíc, co tu spolu bydlíme, a během Vánoc přijeli sourozenci, co studují v Kolíně. Jsem tady neuvěřitelně spokojený - jak se říká, do třetice všeho dobrého. Poučil jsem se, že je dobré nebát se výměny rodiny. Není to nic špatného, ale vždy je nejlepší najít nejdřív řešení problémů a až pokud se žádné nenajde, tak se pobavit s kontaktní osobou o výměně rodiny. Výměna rodiny není něco, čeho se má člověk bát, ale je to přeci jenom jedno z posledních řešení.
Štěpán, Německo 2021/22