Takže Chile, země, kde svět doslova končí.
Nejzápadnější země Jižní Ameriky, taková nudlička, kde celej východ obklopujou neskutečný Kordilery a Andy a na západě krutej Pacifik. Město, kde žiju – Rancagua, necelá hoďka na jih od Santiaga, je právě obklopená Kordilerama a Andama, který můžu vidět každej den hned za barákem, když jdu do školy. Jsem asi jediná, kterou to tak udivuje, ale kdybyste to viděli...
Chodím do školy LBOCZ – Liceo Bicentenário Óscar Castro Zúñiga. Je to škola obrovská, 2400 studentů. Ve třídě je nás 40. Já mám fakt štěstí na mojí třídu, se všema vycházíme dobře a i oni jako třída mají hrozně dobrou atmosféru mezi sebou. Jsou to zlatíčka, nemůžu si je vynachválit, se všim mi pomáhaj a zajímaj se o mě. A taky je hodně zajímá Česko. Nechápou, jak můžeme mít školu v Česku od 7 do 4.To já teda taky ne :DD. Jsem ve třídě se zaměřením na matiku :DD, to asi teď koukáte stejně jako já, když jsem viděla rozvrh s 15 hodinama matiky týdně, ale pozor, já se docela držím a občas jsem překvapená, jak moc ji chápu. Odměnou za to jsou skvělí profesoři a hlavně skvělá parta lidí ve třídě.
To jedno z největších štěstí mám na mojí rodinu tady.
Před tím, než jedete na výměnu, máte velký obavy o tom, jaká bude vaše rodina, jestli si sednete. Aspoň já měla. Ale narazila jsem na tak skvělí lidi, mamka s taťkou a ségrou jsou takoví sympaťáci a já nechápu, že mám takový štěstí, že můžu bejt zrovna s nima. Domov, kde bydlíte, hraje důležitou součást vaší výměny, máte se tam cítit jako doma, bezpečně a šťastně, a to já můžu říct určitě!
Jeden ze zvyků v Chile, je dávání si pusinky na tvář, kdykoliv se zdravíte a loučíte s kamarádem, známým, rodinou... To mě přijde hrozně hezký.
18. září, tu byly oslavy nezávislosti Chile, pro ně asi nejdůležitější svátek a den z celýho roku. Sejdou se s rodinou, kamarádama a hlavně se hodně pije a JÍ. Neexistuje tu najíst se, ale jenom NAŽRAT se a PŘEŽRAT. Oni prostě pořád jenom jedí. A upřímně, mě to teda nevadí. :)
Abyste si nemysleli, že je všechno jenom sluníčkový, to vás ujišťuju, není. Je těžký mluvit španělsky skoro 24/7, slyšet ji ve škole, snažit se pochytit co nejvíc, a ještě být milá na všechny :DD. Ale co nám říkali i na Yfu Chile víkendu, lepší je se na ně usmát a nedělat těžkou hlavu. :D
Co dalšího se tu teď dělo?
Byly to volby před dvěma týdnama. Volilo se pro – apruebo, nebo proti – rechazo, novou konstituci. Tohle byla velká věc. Všude se to řešilo, ve škole o tom je v podstatě jeden předmět. To mě přijde skvělý, že se o tom učí mladý lidi, mluví o tom, chtějí jít volit. Skončilo to výhrou rechazo, zamítla se nová konstituce a zůstala ta stará. Ta, která byla napsaná v roce 1980, před 40 lety, v režimu diktatury, když v Chile vládl Pinocheto. Mohl to bejt velkej krok vpřed pro Chile, více práv pro ženy, LGBTQ komunitu, zrušení zákazu potratů, zlepšení životního prostředí, který Chile potřebuje zlepšit. Ale nestalo se.
Jedna z horších věcích co se mi tu stala, bylo když jsme jeli metrem v Santiagu. Byla to asi blbá hodina, hodně lidí, lidi vidí, že nejsem zdejší, mám světlý vlasy atd. A ukradli mi mobil. Z kapsy, na chvilku jsem si ho dala do kapsy a ne do ledvinky a zloděj si toho všimnul. Já necítila vůbec nic. Vystoupili jsme a já si všimla, že mám otevřenou kapsu a v ní nebyl mobil. :D No tak to byl jeden blbej zážitek, kterým jsem si rozhodně nenechala zkazit pobyt tady. Pickpockets zloději a obecně delikvence v Chile je teď velkej problém. Rodina mi říkala, že se to stane každýmu a že je to teď špatný, ještě po korona krizi. Lidi jsou chudší, agresivnější, zoufalejší. Vidím to i na ulicích, silnicích, bezdomovci s kelímkem v ruce tě prosí o pesos. Jednou zazvonil k nám domů i jeden kluk a prosil o jídlo. Dala jsem mu, protože se tady prostě dělá, lidi jsou solidárnější a nevadí jim pomoct. Ale samozřejmě je potřeba si dávat pozor.
Co bych chtěla říct, je to, že Chile není nebezpečná země, jak si asi všichni myslí.
Je to jedna z nejbezpečnějších zemí Latinský Ameriky, a i když si musíš dávat pozor na sebe a svoje věci, je to prostě normální bezpečná země. Někdy evropský město mě přijde víc nebezpečný než Chile.
Na konci bych chtěla říct, pokud tohle čte někdo, kdo se rozhoduje vyjet do Jižní/Latinský Ameriky, ať to rozhodně udělá! Občas jsou země jako Chile opomíjený a podceňovaný, moc nebezpečný, ale myslím, že až tady poznáte opravdovej kulurní šok a opravdovou kulturu, kterou si zamilujete, stejně jako já.
Takže do Česka rodině a kamarádům posílám velkou pusu na tvář a děkuju za podporu od vás sem. Ujišťuju vás, že si to tady upřímně užívám (a nechci domů:DD).
Los quiero mucho
Péťa
