Po dokončení školního roku v červnu jsem byl ohledně letních prázdnin poměrně nervózní. Díky pozornosti, kterou jsem musel věnovat škole, se mi dařilo bojovat se steskem po domově. Nebyl jsem si jistý, jaký vliv bude léto mít na moje duševní zdraví, ale moje hostitelská rodina měla spoustu různých nápadů…
Nejprve jsem jel se svou hostitelskou maminkou na pár dní do Estonska. Bylo to úžasné, i když jsem si 
přivezl rýmičku. Uzdravil jsem se ovšem včas na další náš společný výlet – tentokrát do Itálie. Měl jsem příležitost potkat dva italské studenty, které moje hostitelská maminka měla doma. Tenhle výlet si vybral svou daň na mé psychice a nebyl jsem si vůbec jistý, jestli zvládnu dalších šest měsíců na výměně. Trochu mě demotivovalo vidět italské studenty mluvit plynnou češtinou… a možná jsem taky snědl příliš italského jídla.
Tenhle výlet se mohl stát absolutním fiaskem, ale vyklubal se z něj naprostý opak, a to jedině díky italským studentům. Řekli mi, že si vedu opravdu dobře. Chápali mě, a ačkoli se nesnažili dostat mě z mé krize, podařilo se jim to na jedničku.
Potom jsem se rozhodl navštívit své kamarády v Praze, protože bydlím v Plzni a nemám tolik příležitostí se do hlavního města podívat. Zůstal jsem tam asi na čtyři dny a zakusil všechno jako správný turista: Pražský hrad, trdelník, Karlův most… Nakonec jsem na další dva týdny odjel do Švýcarska, kde jsem oslavil svoje narozeniny a celkově si užíval volna.
Všechny výlety byly úžasné a naučil jsem se na nich trochu víc řešit problémy. Když jsem zrovna necestoval,
cvičil jsem a chodil po městě mého bydliště i okolním lese, protože jsem chtěl dobře poznat svoje okolí.
Tyhle letní prázdniny pro mě byly nekonečně podivné. Zažil jsem mnoho vzestupů a pádů a jako člověk jsem se hodně změnil. Mnohokrát jsem se ptal sám sebe, proč tohle všechno vlastně dělám. Během dospívání jsem na tom nebyl psychicky zrovna nejlépe, a tak jsem měl velký strach z celého léta v cizí zemi, kde bych se lehce mohl uzavřít sám do sebe.
Velký vliv na mě mělo trénování češtiny. Život v nové zemi mě donutil popřemýšlet o tom, co jsem dříve bral jako samozřejmost. Jsem překvapený, že se nakonec celý rok povedl úplně jinak, než jsem očekával. Ale jinak bych to upřímně ani nechtěl.
Během léta jsem také stihl spoustu věcí, které jsem ve školním roce odkládal. Konečně jsem si udělal čas na
seriály, které mi doporučili moji kamarádi (a snažil se jejich zápletku vysvětlovat v češtině). Četl jsem knihy, které už mám dlouho na seznamu (a opět se je snažil vysvětlovat česky). Konečně pravidelně cvičím a celkem jistě můžu říct, že se cítím i psychicky dobře. Chtělo to jen změnit zemi a žít v ní půl roku, ale tady jsem. To byla asi nejdražší terapie na světě.
Jediný problém je, že jsem se do své letní rutiny tolik vžil a teď se bojím návratu do školy. Chci zase vidět své kamarády a trávit čas produktivněji, ale bojím se všeho, co s novým školním rokem souvisí. Vím, že to určitě nebude tak děsivé, jak si namlouvám, ale stejně mám trochu starosti.
Pořád přemýšlím nad něčím, co mi řekli studenti v Itálii: „Je obtížné rozpoznat problém, který máš sám se sebou. Ale dokazuje to schopnost a ochotu se mu věnovat a vyřešit ho. Takže vidět ten problém znamená, že polovina bitvy už je vyhraná.“
Omlouvám se, že jsem se trochu rozepsal. Přijde mi ovšem důležité ukázat nejen své prázdninové zážitky,
ale také to, jak mě tohle léto změnilo a kolik jsem se toho naučil. Psal jsem upřímně všechno, co mi přišlo na mysl. Děkuji, že jste se dočetli až sem. Doufám, že až se za rok nebo dva podívám zpátky, najdu tenhle článek a přečtu si ho znovu. Doufám, že si vzpomenu, co se mi honilo hlavou a jak jsem se tu cítil. Doufám, že tenhle text dává smysl i vám a že vám trochu osvětlil mé pocity. Ahoj, mé budoucí já.
(Článek jsme Kacinovi pomohli přeložit z angličtiny.)
