"Co se mi na Americe a YFU líbí je, že je to taková sázka do loterie, až na to, že vyhrajete pokaždé..."

Více než před rokem jsem přemlouvala svoji mamku,aby mě pustila na rok pryč. Což, upřímně řečeno, nebylo vůbec jednoduchá výzva. Ale po hodinách a hodinách dlouhého přemlouvání a smutných očích jsem nakonec dosáhla úspěchu a já věděla, že strávím svůj příští rok v USA. Amerika. Často jsem slýchávala, jak teenageři milují Ameriku, protože tam mají spoustu známejch značek (a za dobrý ceny), velký a známý města (jako NYC či Las Vegas), všechno je hrozně cool a tak. Já jsem o Americe věděla asi tak to, že mají rádi hambáče a hranolky a nějaký věci ze zeměpisu ze školy. A taky jsem se rozhodla, že to tak nechám. Proč bych si taky měla zjišťovat nějaký stereotypy, když stejně za chvilku zjistím, jak to je doopravdy. Co se mi o Americe a YFU líbí je, že nikdy nevíte, kde skončíte. Je to taková sázka do loterie, až na to, že vyhrajete pokaždé. Možností je spousty (přece jenom je Amerika větší, než třeba taková Evropa). Ale ať už strávíte rok na Floridě či v Minnesotě, vždycky to bude mít něco do sebe. Já 'vyhrála' rok ve Washingtonu, za což jsem nesmírně
šťastná. Rodina, která si mě vybrala, žije v městě Oak Harbor (já bych to spíše nazvala vesničkou v poměru k milionové Praze), které je na ostrově, propojeným s pevninou velikým mostem. Okolí je nádherné, jsem obklopena oceánem a zároveň vysokými horami. Na druhou stranu tady neni nic moc dělat o víkendu, kromě kina a supermarketu a nějakejch barů, do kterejch ani nemůžu vstoupit, tu nic neni. Ale naštěstí Seattle, hlavní město Washingtonu, je jen hoďku a půl odsuď.Před mým příjezdem jsem si ani ve snu nedokázala představit, že mě nějakej úplně neznámej manželskej pár přijme jako svoji dceru. (Naopak jsem se nestala jen dcerou, ale i kamarádem). Taky jsem se nikdy nemyslela, že se budu stydět. Ale když jsem se ocitla po 23 hodinovém letu na letišti v Americe, připadala jsem si jako malý, opuštěný štěně, který bylo právě vhozeno do hlubin nového světa, bez kterýkoliv kamarádů a rodiny.

První dny byli zvláštní. Nikoho neznat, všechno je nové, snažíte se chovat velmi slušně a spořádaně, aby si nikdo nemyslel o vás nic zlého.

"Vím, že odjedu se zlomeným srdcem, ale šťastná..."

Od té doby již uběhlo 9 měsíců a mnoho věcí se změnilo. Jak v mém okolí, tak i v mém myšlení. Ráda bych se s vámi podělila spoň o některé z nich:

• Jsem plně sžita s mojí hostitelskou rodinou. Všechny věci, kterých jsem se ze začátku obávala, jsou teď pro mě normální, např.: permanentní chození do ledničky není problém, moje sestra z Německa tam chodí víc než já.
• Když si zpívám v autě na nějaký pořádný vypalovačky, neni to trapný protože si nezpívám sama. 
• Kompletně jsem změnila svůj pohled na Česko. Už nás nevidim jenom v ponožkách a sandálech s pivem v jedný ruce a řízkem v druhý (i když po tom řízku se mi už celkem stejská.) Naopak mi začala chybět česká mentalita a hlavně Praha a její nádherné památky.
• Začala jsem jíst slaninu, ba co více, oddala jsem ji svůj život!
• Zjistila jsem, že Američani si o USA nemyslí, že je to cool země. Naopak je to celkem překvapuje, že my si to o nich myslíme.
• Začala jsem si mnohem více vážit mé vlastní rodiny a přestala ji brát jako úplnou samozřejmost.
• Uvědomila jsem si, kteří kamarádi v Česku jsou ti praví a vydrží mi na celý život.

"Jestli i ty přemýšlíš o tom, jestli jet či nejet, není o čem rozhodovat - 100% jeď!"

A proto jestli i ty přemýšlíš o tom, jestli jet či nejet na rok pryč, není o čem se rozhodovat - 100% jeď!!! Nová země, rodina, škola, kamarádi, jazyk, kultura a celý svět čekají jen a jen na tebe. Kdybych měla kdykoliv možnost vybrat si znovu, moje odpověď by byla vždycky stejná, i kdyby to bylo v tu nejtěžší chvíli. ANO! Pokud jste opatrný rodič, který se bojí o svou malou ratolest a o to, že by už vyletěla z hnízda, berte v potaz, že tohle je zkušenost, která se naskytne jen jednou za život, ale je na život celý. A můžu vám slíbit, že dá vašemu dítěti víc, než všechny ty roky předtím dohromady.