"Lepší rodinu jsem si přát nemohla..."
Podívat se do Japonska byl můj sen už od malička. Takže když se mi konečně naskytla šance, nedokázala jsem odolat. Přiletěla jsem 20.8.2015 a cesta byla dlouhá, něco kolem třinácti hodin, pokud si dobře pamatuji. Měla jsem trochu starch, protože letadlem jsem 10 let vůbec neletěla a bylo to poprvé, co jsem letěla sama. Ale věděla jsem, že ten starch musím překonat. Přestup v Istanbulu proběhl naprosto bez problémů a když jsem se dostala do Tokia, byla jsem 
nadšená! Ale letiště Narita je oproti tomu v Istanbulu obrovské, takže jsem vůbec nevěděla kudy se mám vydat. Následovala jsem ostatní cestující a doufala jsem, že mě vedou správně. Měla jsem na sobě svoji YFU mikinu, díky níž mě poznala moje budoucí první kamarádka v Japonsku, která přiletěla s YFU z Rumunska. Na letišti jsme potom našly dobrovolníka z YFU, který nás již čekal a společně jsem se vydali do Olympijského centra, kde jsme poznali další studenty z YFU Japonsko. Po dobu 4 dní jsme dostávali užitečné rady a samozřejmě se učili japonštinu. Když náš čas v Olympijském centru skončil, tak jsme se každý vydali do jiné části Japonska a poprvé jsme spatřili naše hostitelské rodiny naživo. Musím říct, že jsem byla z prvního setkání trochu nervózní, přestože jsme si před odletem vyměnili pár emailů, člověk nikdy neví, jaké to bude naživo. Ale musím říct, že lepší rodinu jsem si přát nemohla, nikdy jim nebudu moct dostatečně poděkovat za to, co vše pro mě udělali.
"Volejbal jsem měla vždycky ráda, ale tady se z něj stal doslova můj život!"
Škola začala vcelku brzy, již na konci srpna. První den mě čekal proslov před celou školou, čeho jsem se dost obávala. Ale nějak jsem to zvládla a následně se potkala s mou novou třídou. V tu dobu moje japonština ještě nebyla bůhvíjak dobrá a anglicky tu kromě učitelů angličtiny skoro nikdo nemluví, ale za použití slovníku jsme se dokázali krásně domluvit a užít si spoustu legrace. Na škole v Japonsku si nesmíte barvit vlasy, lakovat nehty ani nosit žádné šperky a samozřejmě musíte nosit školní uniformu. Pravidelně také probíhají tzv. “kontroly uniforem”. Myslím, že jsem jediná komu to připadalo zábavné. S mými blonďatými vlasy jsem tu také dost vyčnívala. Hlavně první měsíc se ke mně všichni hrnuli, jen aby mi mohli říct “Hi!”. Ikdyž musím říct, že se mi to stává občas i teď. Důležitou součástí japonského školního života jsou školní kluby. Máte na výběr od kulturních po sportovní kluby, najdete tu téměř vše, na co si vzpomenete. Já jsem si již před odletem prohlížela nabídku klubů na stránkách školy, abych už mohla přemýšlet o tom, do jakého klubu bych se ráda přihlásila. Během prvních dvou týdnů jsem se byla podívat na spoustu z nich a nakonec jsem si vybrala volejbal, za což jsem doteď vděčná, protože lépe jsem si asi vybrat nemohla. Během školního týdne jsme měli každý den ranní trénink, poté školu a poté odpolední trénink. V pondělí, úterý a čtvrtek 3 hodiny a ve středu a v pátek 1 hodinu, protože jsme neměli k dispotici kurt, který v tyto dny náležel basketbalovém klubu. V sobotu se trénink pohyboval okoli 5 hodin, v případě tréninkových zápasů jsme tam byli od 8 ráno do 6 večer. Již první týden jsem od trénera dostala týmové tričko a v ten den jsem se nemohla přestat usmívat, moc to pro mě znamenalo. Také jsem se společně s týmem vydala na můj první velký turnaj. Před začátkem každého zápasu jsme si stoupli do kruhu a dřžíc se za ruce jsme zpívali školní píseň. Vyhrávali jsme, a občas i prohrávali, ale na tuto zkušenosti nikdy nezapomenu. Volejbal jsem měla vždycky ráda, ale 
tady se z něj stal doslova můj život!
"Doufám, že se sem budu moct zase vrátit..."
Každý den jsem také studovala japonštinu a za krátkou dobu se moje japonština velmi rychle zlepšovala a zlepšovala, aniž bych si to vůbec uvědomovala. Nedávno jsem také zkusila JLPT (Japanese Language Proficency Test) a momentálě nedočkavě očekávám výsledky. Našla jsem si tu spoustu kamarádů, a proto mě strašně mrzí, že v době, co si to tu nejvíc užívám, tu můj čas již brzy skončí. Všichni tu ke mě byli hrozně hodní a pomáhali mi se vším s čím to jen šlo. Za to jsem jim ohromě vděčná a dlužím jim velký dík. Stejně jako YFU, protože bez nich by se mi můj sen nikdy nesplnil. Doufám, že se sem budu moct zase brzy vrátit!
Terezie, Japonsko 2015/16
