Na letišti mě vyzvedla moje skvělá host rodina – to bylo pozitivní, ale následně jsem zjistila, že se mi v letadle do mého příručního zavazadla vylila voda a že si mi dostala i do počítače. V tu chvíli mě nenapadla lepší věta než meine Tasche ist Wasser, takže jsem udělala skvělý první dojem.
Když jsem si večer lehla do nové postele, tak mi došlo, že se to vážně děje a že v téhle posteli budu 
dalších 10 měsíců usínat. V tu chvíli to na mě dolehlo a psychicky mě zvládl rozhodit i tak banální fakt, že jsem si zapomněla přivézt zubní kartáček.
Následující týden byl pro mě hodně zlomový, musela jsem řešit nepříjemné situace, o kterých vím, že kdyby se udály doma nebo alespoň kdekoliv v Česku, tak bych reagovala úplně jinak a neudělala bych z toho takové drama.
Před odletem jsem si nechala zkontrolovat veškerou svoji elekroniku, abych ji pak nemusela "řešit" v zemi, kde jsou ceny často násobně vyšší než u nás. Bohužel osud to chtěl asi jinak a musela jsem nějak vyřešit vodu v počítači. Byl víkend, takže jsem počítač nechala stranou a šla řešit jiné věci. Jelikož Švýcarsko není v EU, jela jsem s mým host tátou zařizovat novou SIM kartu. Dostala jsem kód, který jsem měla napsat při spouštění nové SIM karty, ovšem v návodu byly další dva jiné kódy a jelikož dřív konám, než myslím, opsala jsem tam ten špatný. Moji host rodiče mě vyslali, ať si to jedu vyřídit sama – asi test odolnosti.
Vyjela jsem si na kole do Bernu. Když jste v novém poměrně velkém městě, sami bez mapy a internetu,
tak je to docela sranda… Jasně, že jsem se ztratila, skončila jsem na velké křižovatce, kde na mě začala troubit auta…V tu chvíli jsem cítila obrovskou bezmoc, kolovalo ve mně hodně emocí. Přišla jsem do obchodu, a i když paní byla milá, tak neuměla anglicky a já se svojí němčinou nebyla schopná vysvětlit, co se stalo. Nakonec jsme se nějak domluvily a musela jsem si koupit nový balíček dat, takže jsem zbytečně přišla o peníze.
V pondělí jsem zanesla počítač do opravny a modlila se, že to bude v pohodě a snažila jsem se naladit na pozitivní vlnu. Ovšem druhý den, mi pán řekl, že si budu muset koupit nový počítač, a ještě po mně vyžadoval ne právě malou částku za to, že se do počítače pouze podíval. Když jsem vyšla ven, začala jsem hrozně brečet, potřebovala jsem to dostat ven. Bylo toho na mě moc, nové bydlení, noví lidé, nové zvyky, cizí jazyk a k tomu tyhle "maličkosti". Večer jsem si ale řekla, jsou to jenom materiální věci, všechno je v pohodě. Jsem zdravá, všichni blízcí kolem mě taky. Jsem ve vysněné zemi, chtěla jsem to, tak to mám, za měsíc se tomu (doufám) zasměju.
Další den mi nebylo vůbec dobře, chtěla jsem zůstat doma a všechno vstřebat, ale musela jsem jet něco 
zařizovat do města. Když jsem se vracela zpátky s nepříjemnou křečí v břiše, tak mi ta cesta autobusem přišla nekonečná, držela jsem se za kolena, předváděla gymnastické kreace v autobuse, ale v jeden moment jsem to prostě už nevydržela. Sundala jsem si roušku a svoji snídani jsem vyhodila ven, takže moji ovesnou kaši viděl celý autobus. Hodně dlouho jsem se necítila takhle trapně.
Celý tenhle týden bych shrnula do věty, kdy si řeknete: to už nemůže být horší…a pak vám vyšší moc ukáže, že může. Myslela jsem si, že jsem připravená na každou situaci, že to zvládnu, že jsem samostatná. I když jsem žila dva roky na intru, každý víkend pendlovala mezi intrem a závody, tak tam byli aspoň ti kamarádi nebo někdo, kdo mě podržel, a vždycky jsem věděla, že až bude nejhůř, tak můžu přijet domů. Tady jsem věděla, že se musím naučit spoléhat sama na sebe.
Ke konci týdne jsem se už nezvládala před moji host rodinou jenom smát a dělat, že jsem v pohodě, že mi nikdo nechybí. Jelikož jsou empatičtí, tak to vycítili a zeptali se mě, jestli jsem v pořádku, jestli se něco neděje. V ten moment mi začaly téct slzy a nešlo to zastavit, tak jsem je jenom objala, přesně takhle jsem se stmelila se svojí novou rodinou, byl to hrozně hezký moment.
Nechci, abyste si mysleli, že jsem tady nezažila nic pěkného, že tady nezažívám nic pozitivního. 
Vůbec ne, viděla jsem tady nádherná místa a už teď vím, že tohle bude rok, na který budu vzpomínat do konce života. Ale většina studentů píše jenom o těch hezkých věcech a zážitcích. Chtěla jsem vám ukázat, že začátek je těžkej a že to musíte vydržet a pak to bude stát za to. Já už se tomu směju a vím, že přijdou ještě horší momenty a situace. Je důležité si uvědomit, jestli to je fakt takový problém anebo jestli se jedná o maličkost a nezbláznit se z toho.
Snad se vám můj článek aspoň trochu líbil, mějte se krásně a jestli váháte nad rokem v zahraničí, tak do toho stoprocentně jděte.
Káťa, Švýcarsko 2020/21
