Ahoj, jmenuji se Anna a dneska Vám trochu přiblížím, jak probíhá život v zemi plné sýru, čokolády a překrásné přírody.
Jak jsem již nastínila, jako svojí hostitelskou zemi jsem si vybrala Švýcarsko. Spoustu lidí se mě ptalo, proč zrovna Švýcarsko. Mám na to jedinou odpověď: “A proč ne Švýcarsko?” Nechtěla jsem pryč z Evropy, chtěla jsem se učit buď německy nebo francouzsky, chtěla jsem do země, kde budu mít možnost lyžovat a podnikat výlety do přírody, takže pro mě, se Švýcarsko zdálo ideální volbou.
Od mého rozhodnutí neuběhlo moc času a najednou jsem stála s přecpaným kufrem a lyžemi ve švýcarské Ženevě a vyhlížela svoji hostitelskou rodinu, která se skládá z hostitelské mámy, jejího syna a samozřejmě nezapomenutelného člena rodiny - úžasné třináctileté kočky.
Žiji kousek od města Fribourg, což je město řekneme na pomyslné hranici mezi německou a francouzskou částí Švýcarska. Jak to vypadá v praxi? Kamkoliv v tomhle městě půjdete, uvidíte dvojjazyčné nápisy a někdy i vícejazyčné. Lidé na vás budou mluvit několika jazyky, než se dobádají, jakým jazykem mluvíte vy.
Já chodím na jednu ze zdejších největších a také nejstarších škol. Trochu mi to tady připomíná Bradavice, což pro mě jako fanynku J. K. Rowlingové, je skvělá zkušenost. Budova z venku vypadá vážně historicky, ale vevnitř je všechno moderní. Výuka se taky velmi liší stylu, na který jsem zvyklá z Čech. Polovina školy je francouzská a polovina německá, kvůli čemuž není vždy úplně snadné komunikovat s ostatními studenty a někdy i profesory.
Minulý víkend skončila přesně první polovina mých “velkých prázdnin” jak tenhle pobyt nazývám. A je neskutečné, jak strašně rychle všechno letí. Zažila jsem tady spoustu skvělých zážitků. Je pravda, že ne vždy to bylo jednoduché, ale s tím musíte počítat, jestli se chcete taky vydat na tuhle dobrodružnou cestu. A jestli to za to stojí? Tuhle otázku jsem si pokládala mnohokrát, hlavně ze začátku, protože moje úroveň francouzštiny při příjezdu byla hluboce pod bodem mrazu a všechno pro mě bylo vážně velmi obtížné. Ale jsem si jistá, že to za to stojí! Naučíte se jazyk, poznáte novou kulturu, možná najdete sami sebe, navážete spoustu kontaktů s lidmi z celého světa a hlavně prožijete nezapomenutelné dobrodružství, zkušenost, ze které budete čerpat celý život.
Jedním z těch mnoha skvělých zážitků byl skicamp spolu s půlročním seminářem, který se konal druhý lednový týden. V neděli kolem poledne se na vlakovém nádraží v Meringenu sjeli všichni výměnní studenti a odtamtud se pěšky pokračovalo na malebnou chatu, kde jsme byli ubytovaní. Když jsme se ptali, jak je to daleko, bylo nám řečeno, že jenom kousíček. Takový kousíček to teda nebyl a ještě s těmi zavazadly…?! Ale tak přežili jsme. Ubytovali jsme se, rozkoukali jsme se, ale o vybalování nemůže být řeč, protože na to tam nebyl ani čas a rozhodně na to nebyl prostor. V jednom nevelikém pokoji nás bylo 18 holek, jedna zásuvka a jedno mini zrcadlo. Tak si zkuste představit, jaké to byly boje. A to ještě nemluvím o bojích o teplou sprchu po lyžování. Ale jak se říká, zážitek musí být silný, abychom si ho zapamatovali a to to tady rozhodně bylo. A zpětně bych rozhodně neměnila. Později odpoledne proběhly seance ve skupinách, které byli součástí půlročního semináře. Večer byl volný program a sledování přípravného videa, jak se chovat na lyžích - bezpečnost především. A navíc převážná většina lidí neuměla moc lyžovat nebo ani v životě na lyžích nestála. A musím říct, že i když byly nějaké jejich začátky komické, všichni udělali strašný pokrok za těch pár dní.
Když jsme se v pondělí ráno, všichni připravení a natěšení, blížili k nedaleké lanovce, co nás měla vyvézt výš ke sjezdovkám, počasí nebylo nic moc. Ale jakmile jsme se dostali nad mraky, bylo to úchvatné. Výhled byl dech beroucí. A ten den jsme si vážně užili a snažili se lyžovat, co nejvíc to šlo. A udělali jsme dobře, protože následující dny to byla apokalypsa. Bylo to spíše o tom přežít cestu dolů, bez nějakého zranění, ale i přesto dobrovolníci, kteří byli zároveň vedoucí lyžařských skupin, vymýšleli všemožné aktivity, abychom si i přes nepřející počasí užili spoustu legrace. Po lyžování jsme měli většinou čas pro sebe. Takže jsme hráli vyhlášené UNO (verzi YFU), ping pong, poslouchali hudbu, anebo se bavili s přáteli. Ke konci týdne samozřejmě nechybělo tradiční vyhlášení královny a krále ski campu. A jediné co bylo méně příjemné byl konec a loučení se s ostatními. Všichni byli strašně smutní, že už je ski camp za námi a chtěli jsme tam zůstat ještě minimálně další týden.
Myslím si, že nebudu jediná, když řeknu, že tenhle camp byl naprosto úžasný a překonal i PAO (popříjezdový camp), který se konal na začátku října. Bylo skvělé vidět všechny kamarády, trávit s nimi čas a na chvíli si odpočinout od zdejšího života. Potkala jsem tady skvělé lidi a doufám, že tohle byl jenom jeden ze spousty skvělých zážitků, které s nimi prožiji a ne jenom tenhle rok. Třeba se za nimi jednou přijedu podívat do Švédska, Turecka, Mexika, Finska, Německa...
Jestli tohle bude číst někdo, kdo pořád váhá, jestli jet nebo nejet, tak jeďte! Je to šance, kterou nesmíte promarnit. Jednou byste toho totiž strašně litovali.
Teď už budu muset běžet, přece jenom času není nazbyt a já chci využít každou minutu, a užít si zbytek mých “velkých prázdnin.”
