Hoi zäme!
Jmenuji se Naty a přináším vám po více jak půl roce již druhý článek z mého výměnného pobytu.
A kam že jsem se to vydala? Do malého, ale přesto velmi krásného Švýcarska. Upřímně vám povím, že když jsem teď přemýšlela, o čem mám ten článek vlastně napsat, ani jsem neměla ponětí, kde bych měla začít. Otevřela jsem si svůj předešlý článek, abych se neopakovala – a heleďme se, ani nevěřím vlastním očím, kolik se za tu dobu změnilo (nebo lepší říci, jak jsem se za tu dobu změnila já?).
A o tom bych dnes moc ráda něco napsala. Jak se člověk může změnit/vyvinout/posunout za 10 měsíců. Garantuji vám, že každému výměnnému studentovi určitě jednou před odjezdem prolétlo hlavou: Změním se za ten rok? Získám jiný pohled na svět? Poznají mě vůbec doma až se vrátím?
U mě byly takovéto myšlenky na denním pořádku. A nyní, po 9 měsících, co jsem tu strávila, vám mohu s jistotou odpovědět. Změnila jsem se. Z dítěte v hlavě se stal dospělý člověk, co dokáže myslet za sebe, jednat za sebe a bránit nejen sebe, ale i svůj vlastní názor. Utřídila jsem si myšlenky v mnoha ohledech, začala jsem se na svět dívat trochu jinýma očima, včetně toho, jak vše kolem mě funguje.
Zažila jsem toho neskutečně mnoho – tucty skvělých momentů, kdy mě hřálo u srdce nebo mne bolelo břicho od smíchu, ale i několik horších momentů, kdy si člověk sáhne na své dno a musí se zase postavit zpět na nohy. Slzy, vztek, zklamání, radost, láska a pocit porozumění. To vše bylo a vždy bude součástí mého života nejen ve Švýcarsku, ale i doma v Čechách.
Tolik lidí mi psalo na Instagram, jak dokonale můj exchange year vypadá. Ani se nedivím! Tolik fotek s kamarády, pusou od ucha k uchu… Já se vždy musela smát – kdo by přece veřejně sdílel momenty, kdy má slzy v očích? Všichni sdílí jen ty krásné momenty, a to nás svádí k tomu zapomínat, že nic a nikdo není perfektní. Vše má svou světlou i tmavou stránku. A já mohu konstatovat, že právě ty nejtěžší momenty tady mě posunuly nejvíce. Ať už to bylo cokoliv, donutilo mě to přemýšlet, změnit úhel pohledu na danou věc či sundat růžové brýle z očí.
A já jsem tak šťastná. Za každý moment, který jsem tu mohla zažít. Ať už špatný nebo dobrý. Byla (a stále ještě je) to jedna velká zkušenost, která mi dává do života neskutečně mnoho a já si nyní dost dobře uvědomuji, že nikde jinde bych ji nezískala. Jestli bych touto dobou seděla doma, nic z toho by se nestalo a já bych tolik věcí nezažila. Neposunula bych se tak moc dopředu.
A za 34 dní je můj jeden velký zážitek pryč. Namísto otázek typu: „Jak se ti tady líbí? Proč sis vybrala Švýcarsko? Jak to, že mluvíš německy?“, dostávám otázky: „Těšíš se domů? Kdy odlétáš? Co ti bude nejvíce chybět?... a upřímně, na tyto otázky se mi nezvyká tak lehce.
Nedokážu tomu uvěřit, že čas utekl tak rychle a já už mám dokonce i letenky domů. Na jednu stranu se těším, na druhou mi to trhá srdce…
Ale můžu vám s radostí oznámit, že jsem procestovala Švýcarsko křížem krážem, získala přátele na celý život, poznala, kdo je pravý přítel doma u nás, byla rok s nejlepší třídou, zažila ty nejkrásnější prázdniny v Zermattu, lyžovala za západu slunce s výhledem na Matterhorn a milovanou osobou po boku, zapomněla si vyfotit klasickou (kýčovitou) fotku s Toblerone a Matterhornem, snědla tunu čokolády a sýru, smála se, až mě braly křeče v břichu, brečela radostí, sprintovala, jako by mi šlo o život, když jsem chtěla stihnout poslední vlak domů (a stejně ho nestihla), naučila se rozumět a mluvit ve švýcarské němčině, vyšla více než 200krát ten ukrutný kopec co vede k mé škole, zamilovala se, naučila se pár (nejdůležitějších ;) ) slov ve španělštině, překonala své strachy, byla na plese, šla do školy v teplácích, udělala tolik bláznivých věcí a uvědomila si, co je v životě důležité, jaké štěstí mám, jak miluji svou rodinu a blízké, a last but not least, zjistila jsem, kdo jsem a jaká chci v budoucnu být. A to vše za 10 měsíců (a kolik jsem toho ještě musela vynechat)!
Nelituji ani jediného rozhodnutí, co jsem tu udělala – každý moment tady mě něco naučil a nějakým způsobem mě posunul. Byl to jeden přenádherný (snad i ten nejnádhernější) rok mého života a já se opravdu netěším na ten moment, až se poprvé probudím zpět v mé posteli doma v Praze a budu mít ten dojem, že to všechno byl jen jeden krásný sen.
