Všechno bylo nové. Nové prostředí, jiný způsob, jak lidé mluví, jak se chovají, co je pro ně normou. Poprvé jsem byla cizincem. Mimo. Nepatřila jsem tam a musela jsem si v kolektivu najít své místo. Každodenní situace pro mě najednou byly výstupy z komfortní zóny. A právě tehdy ve mně přišel největší zlom. 

Protože právě cizina, mi dokázala, jak velkou součástí mě, je být Češkou. Speciální pro mě dřív nebyla Praha, ani lesy Šumavy, náš slovanský jazyk, ani ti lidé, kteří jím mluví. Svátky pro mě bývaly spíše starostí, než oslavou a udržovat české zvyky a obyčeje mi přišlo archaické. Když jsem ale o veškerý domov přišla, ovládly mě úzkost a stesk.  

Začala jsem vařit česká jídla, mluvit češtinou se pro mě stalo poctou, a dokonce jsem pravidelně poslouchala i českou hudbu. A to ne kvůli melodii, ale vzpomínkám, které se k písním pojí. Slunečný hrob – celá rodina spolu, po zemi roztrhaný balící papír, směs vůní jehličnanu a františků a v televizi Miroslav Donutil a Boleslav Polívka. Hlídač krav – kytara, unavené, zpívající hlasy, zima po celém těle, jen dlaně natažené k ohni krásně hřejí a vlasy, ze kterých bude ještě dva dny cítit kouř. Nebo Nightwork, který jsem jako malá s tátou poslouchala v autě a zpívala slova, aniž bych měla tušení, co znamenají.  

Najednou jsem byla hrdá být Češka. Že pocházím ze země, která má silné kořeny. Můj vztah ke své mateřské kultuře se upevnil a z mého samého dna vylovil lásku, která mi doposud nebyla známá, a já byla přesvědčená, že mým domovem jsou Čechy. 

Zároveň se mi ale Amerika dostávala pod kůži. Rodina se o mě starala jako o svou vlastní dceru. Milovali se mnou trávit čas a naplňovalo je, když jsem byla šťastná. Byli mou velkou oporou nejen při důležitých plaveckých závodech a ve škole, ale také při jakýchkoliv slabších chvílích. Zkrátka mi Ken a Brenda Dudleyovi nabídli perfektní domácí prostředí a já na ně budu navždy vzpomínat.   

Na Floridě jsem si také našla svou nejlepší kamarádku. S Biancou původem z Nového Zélandu jsem se cítila plná energie, svá a věděla jsem, že bude vždy stát za mnou. Našla jsem si i chlapce, kapitána plaveckého týmu, který mi ukázal, jak romantická taková floridská pláž může být. Se všemi jsem navázala opravdu pevný vztah a věřím, že nás oceán jen tak nerozdělí. 

Americká kultura pro mě také byla neskutečným zdrojem energie. V Americe například milují zkoušet nové věci. I z činností, které někomu mohou připadat nudné, jako chodit na nedělní bohoslužby, dokážou udělat zábavu. Všichni se usmívají, užívají si toho, čeho můžou, a dokážou si ze sebe udělat legraci. Přestože to může být jen přetvářka, tvoří si tak pozitivní prostředí, ve kterém se žije jednoduše a se štěstím. Do školy jsem se snad poprvé v životě těšila, protože učitelé byli přátelští a výuku dělali zábavným způsobem. Studenti mají skvělý vztah ke škole – hrdě nosí školní oblečení a každý pátek chodí oblečeni ve školních barvách podpořit fotbalový tým.  

Termín „americký sen“ dnes zná téměř každý – a já můžu říct, že jsem ho nejen poznala, ale i opravdu prožila. Ale i přes všechny krásné zážitky byla největším darem od mého pobytu jistota, že Praha je můj domov. 

Když jsem se vracela z Floridy, těšila jsem se na rodinu, na češtinu, na českou krajinu a na naše tradice. A opravdu – bylo krásné být zpátky. Ale přece jenom bylo něco špatně. Přesně ten pocit, který jsem měla po příjezdu do Ameriky, stesk po domově, mě totiž přepadl znovu. Ale obráceně.  

Chyběly mi americké úsměvy, krásné počasí, vůně a zvuky slaného oceánu a osoby, které se mi za ten rok staly blízké. Zatímco se mi v cizině stýskalo po domově, teď jsem seděla ve svém pokoji, obklopená věcmi, které znám od dětství, ale stále jsem se cítila nepatřičně. Chtěla jsem být ve své rodině, krajině a ve svých kořenech, ale také tam, v jejich zvycích, jejich slunci a jejich jazyce. A tak jsem začala pochybovat. Je možné mít dva domovy? Nebo naopak nemít domov žádný? Je to touha po tom, co zrovna nemám? Takže mi pobyt v cizině dal i vzal domov? 

Domov pro mě už nebyla jen krajina, jazyk, ani tradice. Je to spíše pocit. Ale co když ten pocit už nepatří pouze k jednomu místu? Možná je to dar, mít dvě perspektivy, dva jazyky na svém srdci a dvě rodiny. Ale mě to spíše bolí. 

A tak mi v hlavě zůstává jen otázka, která je slovy hymny mé „domovské“ krajiny:  Kde domov můj?