Tere! Já jsem Markéta a na školní rok 25/26 jsem se rozhodla odjet studovat do Estonska a v tomhle článku bych vám ráda povyprávěla, jak se mi tam žilo.
Bydlela jsem v Paide, malém městě v samém srdci Estonska. Moje host rodina říká, že to odtamtud je všude stejně blízko, ale já to vidím spíš jako všude stejně daleko. Všechny velký města (Tallinn, Tartu a Pärnu) jsou tak 1 - 1,5 hodiny daleko, což mi po těch deseti měsících vlastně taky nepřijde nějak hrozný, ale blízko to určitě není.
Moji host rodinku tvořili rodiče, mladší brácha a starší ségra, která ale studuje v Tartu a jen občas k nám přijela na víkend. Jsou to velmi podnikaví lidé, takže jsem se nemusela bát, že bych se s nima nudila, i když občas byl trošku oříšek vymyslet, kam bychom se mohli jet podívat, protože jsem spoustu míst navštívila v rámci přírodního programu, o kterém se ale víc rozpovídám až za chvilku.
Do školy jsem jezdila do vedlejšího města Türi. Chodila jsem na docela malinký gympl, v mojí třídě nás bylo asi sedmnáct a na celé škole jen něco málo přes stovku studentů. Velmi jsem si užívala tu maloškolskou atmosféru, která mi na mojí škole v Praze určitě bude chybět. Nejde jen o to, že výuka je díky takhle malé třídě více individualizovaná, ale taky jsme měli spoustu školních aktivit, do kterých se zapojovali úplně všichni a vytvářeli jsme tak pěknou komunitu. Ke školním aktivitám: něco se tu děje skoro každý týden. Sportovní turnaje, tématické dny, oslava výročí, mezitřídní soutěže nebo přednášky. Když jsem o tom ale mluvila s mojí host mamkou, která učí na místní základce, tak mi říkala, že oproti tomu, kolik se toho děje u nich, my prakticky nic nemáme.
O škole bych tu ještě mohla básnit hodiny a hodiny, tak jen krátce vypíšu seznam některých věcí, který mi přijdou nejlepší:
- každý ráno kaše ke snídani v jídelně
- plavání a běžkování (!!!) v rámci tělocviku (běžkování nebo bruslení je dokonce součást školních osnov, takže to každý rok čeká všechny školáky)
- badmintonová síť, fotbálek a pingpongové stoly ve foyer
- školní aplikace Stuudium, ve které jsou napsaný úúúplně všechny informace (všechny domácí úkoly, testy, prezentace z hodin atd.)
- že studenti si nemusí kupovat učebnice, protože jim je vždycky půjčí škola
- riigikaitse a riigikaitse laager - předmět doslova “národní obrana“ a v rámci něho na konci školního roku několikadenní praktický tábor, což byl jeden z největších zážitků a mých nejoblíbenějších momentů z mýho exchange year.
Ze školy se přesouváme k jídlu.
Estonská kuchyně (nečekaně) není nijak zvlášť pestrá, ale kdo by se divil u severského národa. Estonci obecně jedí spoustu brambor, okurek (salátových i kyselých) a do všeho, ale jakože úplně všeho, dávají kopr. Salát? Polévka? Maso? Omáčka? Brambory? Dresing? Všechno dochucují koprem a já upřímně kopr moc nemusím, ale jsem fakt ráda za to, že nejsem kopr-hater a zvládala jsem tam normálně přežívat. Nevím, jestli se kopr a brambory dají považovat za národní jídlo, ale co se dá je:
– verivorst (jelito)
– sült (maso v aspiku) (nedělám si srandu, tohle je actually i tradiční vánoční pokrm), piimasupp (těstoviny v mléce),
– mannavaht (krupičná pěna?),
– leivavaht (chlebová pěna?) (doteď jsem se to nesnažila přeložit, ani třeba zjistit, co přesně to je, ale je to mega dobrý)
– vastlakukkel (masopustní kobliha, kterou seženete jen v lednu/únoru),
– kama (směs mletých luštěnin a obilovin smíchaná s jogurtem/kefírem)
– kali (nealkoholický kvasový nápoj)
Spoustu těhle jídel pravděpodobně zní děsivě, ale většina z nich jsou fakt dobrý!
Jako další bych ještě chtěla zmínit jazyk - Estonštinu.
Estonština spadá do ugrofinské jazykové skupiny, takže se nepodobá absolutně vůbec ničemu, co jsem předtím znala. Má šílenou gramatiku a šíleně vypadající slova, která byla ze začátku fakt velkej oříšek (hlavně když obsahují písmena ä, ü, ö nebo õ) ale člověk si zvykne a jejich čtrnáct pádů je (v teorii) vlastně taky docela brnkačka (v praxi to je teda jedna vyjímka za druhou, ale na to si člověk taky nějak zvykne). Moje estonština po deseti měsících (především) samoučení (i když nám yfu na začátek zajistilo nějaké základní hodiny) není nijak perfektní - plácám se někde na úrovni A2 -B2 ale ačkoliv jsem učení jazyků ve škole vždycky spíše trpěla, estonštinu jsem si zamilovala a ráda bych se v ní zdokonalovala i po konci mojí výměny.
A teď už konečně přírodní program. Estonsko nabízí spoustu různých programů. Mám kamarády, co byli na IT programu, na hudebním programu a na uměleckém programu, ale mě osobně nadchl přírodní program, který se sestává ze sedmi víkendů s yfu dobrovolníky a poznávání krás Estonské nejen přírody, ale i kultury. Na tomhle programu většinou bývá parta zhruba šest až osmi lidí, ale v mém ročníku jsme byli jen čtyři a po Novém roce dokonce jen tři, což bylo trošku nudnější a ne tak energický, ale občas se k nám přidali někteří další studenti a my jsme si užili spoustu zábavy.
Na všech tripech jsme postupně objeli v podstatě celé Estonsko. Byli jsme ve středu u Koeru, na severovýchodě u Narvy, na severu u Käsmu, na jihovýchodě u Võru, na severozápadě u Haapsalu, ve středozápadě v Sooma rahvusparku a na ostrově Hiiumaa. Prošli jsme se spoustou bogů (rašelinišť) a lesů, navštívili jsme několik sídel/panství, hradů a muzeí, dvakrát jsme byli na kánoích, nesčetněkrát v sauně, prozkoumali jsme staré sovětské bunkry a nahlédli do tradičního života Sethů (národu žijícího v jihovýchodním Estonsku). Musím říct, že jestli budete zvažovat studium v Estonsku, přírodní program za to stoprocentně stojí a já ho můžu jen a jen doporučit (i když jsem při něm jednou málem umrzla, protože jsme měli celý víkend pod -25°C, ale zasněžená estonská krajina za to rozhodně stála).
