Celé to proběhlo strašně rychle, myslím tím od mého prvního interview (musím říci, že bylo velmi příjemné i profesionální) u organizace YFU v Praze a absolvování testu z francouzského jazyka. Potom vyplnění různých dotazníků, sestavení životopisu a motivačního dopisu, nalití fotek na sharepointu, lékařská potvrzení, seminář pro rodiče, seminář pro přípravu studentů a potom jen očekávání, kdy se ozve rodina, jaká rodina to bude, kde budu celý příští školní rok bydlet, jaká bude škola, kde bude. Chtěl jsem rok strávit na střední škole v nějaké zemi s francouzským jazykem. Nabídka byla Švýcarsko nebo Belgie. V obou zemích jsem byl jen jako v tranzitních, když jsme jezdili s naším gymnáziem na výlety Evropou. Mám rád fotbal, tudíž můj výběr byl jasný – Belgie, tam asi bude více fotbalových týmů a budu moci pokračovat ve fotbalu, snad mě někde přijmou mezi sebe!
Uteklo jaro, přišel konec školního roku, tábor v létě, mezitím hodně rozlučkových party se spolužáky, kamarády, s fotbalovým týmem…“ Říkal jsem si: „Musím se přece řádně rozloučit a ještě si užít všech lidí, které mám rád u nás doma! Teď už budu jen někde sám s rodinou, kdoví, jaká rodina bude, spolužáci v Belgii si mě asi moc všímat nebudou, hlavně na začátku ne, natož abychom trávili čas mimo školu, to určitě už mají svou partu, vždyť vím, jak to chodilo u nás, taky jsme si ve třídě moc nevšímali výměnných studentů, co se objevovali střídavě v každém ročníku, jednak neuměli česky, jednak my přece měli už svou partu a pokud to byl „slušňák“, který se nechtěl vnucovat, tak to trvalo nějakou dobu, než jsme ho/ji vzali na vědomí...
Prostě jsem si projektoval své zkušenosti z domácího prostředí, že přesně tak to bude po příjezdu do Belgie. Koneckonců jsem se někde dočetl, že jsou nám Čechům Belgičané podobní, stejně uzavření (dovolím si zde použít generalizaci pro zjednodušení), uzavíráme přátelství na celý život, ale okruh je omezený a daný a jen tak někoho do něho nepustíme nebo to trvá delší dobu.
Jak jsem se mýlil! A jak jsem tomu rád, že jsem se mýlil!
