Jak jsem se mýlil! A jak jsem tomu rád, že jsem se mýlil!
Na letišti už na mě čekala moje belgická starší sestra se svými přáteli, měli připravený velký transparent s nápisem (Oskare, vítáme Tě v Belgii!),namalovali tam taky obrázek s hranolkami.
Vřelé přijetí, objetí, smích a hodně polibků na tváře…“Aha, to je jako ve Francii“, pomyslel jsem si a k tomu mi někde vzadu problesklo: „to jsem zvědavý na chřipkovou sezónu, přenos asi rychlejší než u nás doma, s mými kamarády se jen dotkneme vršky sevřených dlaní a s dospělou starší generací se stačí jen pozdravit a je vystaráno nebo prostě jen kývnout hlavou. No, to bude náročné, než se s každým takto přivítám nebo rozloučím, to tedy není moc praktické.“ Dále jsem si pomyslel: „proč mě tak vítají, mají být přece uzavření a odtažití“, jak jsem se dočetl někde, kde popisovali národní stereotypy.
Naštěstí žádné stereotypy nefungují a nedá se je očekávat při kontaktu s novými lidmi a v jiné zemi. Nic není černobílé, svět je barevný a to je to krásné. Někdy je to pro nás těžší, protože je to jednodušší mít všechno pěkně nalajnované a přiřazené a víme jednoduše, kdo co je, kdo a jak se bude chovat, koho ano, koho ne, jak koho zařadit. Není to tak! To si potvrzuji zde v Belgii každý den. Očekával jsem chladnější přijetí, očekával jsem uzavřenější lidi, očekával jsem, že se mi učitelé a spolužáci nebudou ve škole moc věnovat, že je moc nebudu zajímat.
Mýlil jsme se! Rodina je úžasná, rodiče hodní, pozitivní a povzbuzující, sestra vtipná a bezvadná, bratr, který již bydlí mimo rodinu, je taky moc fajn (a rád hraje hry, sbírá konzole, to má ode mě další plusy navíc). Přijali mě jako opravdového člena rodiny, těším se každý moment strávený s nimi, kdy večeříme společně doma, vyprávíme si, co jsme zažili během dne mimo domov, belgická máma připravuje různorodá a skvělá jídla (a ty hranolky jsou tam taky a jsou výborné, žádný mražený polotovar, ale udělané z čerstvých chutných brambor), hrajeme stolní hry nebo posezení s přáteli. I sousedé mě pozvali na oběd, když mí rodiče měli nějakou pochůzku. I do své práce mě máma vzala. Cítím se, jako bych s nimi žil odjakživa.
Fotbal jsem si našel ve vedlejší obci, odepsali mi na můj mail hned první den a po vstupních testech mě přijali. Máme kvalitní tréninky, dokonce i kondičního trenéra a můj tým mě ihned přijal mezi sebe. V zápasech jednou vyhrajeme, jednou prohrajeme, ale prožíváme to spolu. A ve škole? Takové vstřícné, otevřené lidi, dobrou partu, která mě přijala mezi sebe, jsem nečekal a opravdu mě to mile překvapilo. Toto musím přenést k nám do třídy, až se vrátím, aby nás taky někdo popsal jako lidi s otevřenou myslí a vstřícné od první chvíle se zájmem o věci a lidi mimo vlastní bublinu. Taky s místní belgickou YFU organizací, jejím vedením a ostatními výměnnými studenty je to fajn, společná setkání, akce, poznal jsem tolik různých kluků a holek z různých států a kontinentů. Chřipku jsem zatím těmi věčnými polibky místo pozdravu nedostal (ale klepu na dřevo, letos nejsem očkovaný) a připravujeme vše na Mikuláše se svou belgickou sestrou a jejími přáteli z univerzity. Těším se na belgické vánoce a to jsem si ještě před pár měsíci myslel, že bych bez těch českých neměl pořádné vánoce!
