Norsko. Fjordy. Hory. Zase fjordy. A zase hory. A ještě jednou fjordy a hory.
To bylo zhruba to, co se mi honilo hlavou, když jsem přemýšlel nad tím, jakou zemi si vybrat pro svůj výměnný pobyt. Teď tu, ve Stavangeru, prožívám už osmý měsíc pobytu, a nelituji. Příroda tady je doopravdy něco úplně jiného, než si někdo zvyklý na českou krajinu dokáže představit. Pravda, občas kvůli té samé přírodě člověk obětuje možnost se nějak dostat do ostatních měst, a každý tu mluví jiným dialektem, které vznikly právě proto, že tu jsou všude hory, ale, love it or hate it, Norsko prostě takové je. A moc rád bych vám přiblížil, jak to tu vlastně na horách vypadá.
Minulý týden byly zimní prázdniny, a já byl na horách poblíž Stavangeru, u města/vesničky Ådneram (když čtete poblíž, přeložte to zhruba jako dvě a půl hodiny cesty. Vzdálenosti se tu vnímají jinak.) Nejdříve jsme byli na chatě u skautů, kteří v těchto místech nahrazují horskou službu, a s jednou kamarádkou jsme se připojili k několika cvičením. Pak jsme ale sbalili batohy a se čtyřmi dalšími lidmi jsme se vydali na putování na běžkách od chaty k chatě. První úsek vedl víceméně upravenou stopou pro běžky a ještě jsme měli signál, pak jsme z cesty odbočili, signál a jakákoliv značená cesta zmizela, a my po chvíli dorazili na chatu Børsteinen. Z té jsme se ještě pokusili dojít na další chatu, Langvatn, ale nakonec jsme to vzdali, protože se rychle stmívalo a my nechtěli pokoušet naše navigační schopnosti jen s mapou ve tmě a zimě. Nakonec jsme se vrátili a přespali na Børsteinu.
Tady je potřeba se zastavit a povědět vám něco o norském systému turistických chat. Totiž, po celém Norsku funguje Den Norske Turistforening, v překladu zhruba sdružení norských turistů. Ti se zabývají zhruba stejnými aktivitami jako KČT v Čechách, značí trasy, organizují túry, a k tomu udržují neuvěřitelně rozsáhlou síť chat, kde může každý za velmi (na norské poměry) rozumný poplatek přespat. Pro mě osobně nejzajímavější je ale to, že systém je téměř úplně založený na důvěře. Na chatách typicky nepotkáte žádnou kontrolu, a všem zúčastněným se věří, že za sebe zaplatí, uklidí po sobě, a zanechají chatu v minimálně stejně dobrém stavu, jako když do ní přišli. A norští turisté vše vyjmenované plní s radostí.
Zpátky k našemu výletu. Když jsme se ve čtvrtek brzy ráno vzbudili, byla obrovská zima. Já jsem si zároveň uvědomil, že jsem si asi trochu špatně propočítal jídlo, a tak jsem posnídal horkou vodou zalité ovesné vločky, které jsem na chatě našel. Vyrazili jsme okolo osmé hodiny ranní, abychom stihli dlouhý úsek cesty, měli jsme ze středy lehký skluz. Naštěstí nám brzy slunce začalo svítit do zad a přes den bylo krásné teplo. Jen sníh zůstal tvrdý a zdolávat kopce na běžkách bylo náročné.
Cesta byla opravdu obtížná, šli jsme po zaváté silnici do kopce a zase z kopce. Na běžkách byla typicky těžší ta část směrem dolů, sjezdy z kopců umí být za takových podmínek vážně nepříjemné, a sníh byl tvrdý tak, že opravdu bolelo padat. Vyjeté stopy od sněžných skůtrů, do kterých se nám chytaly běžky, nás také provázely po celou cestu. Odpoledne jsme ale zvládli dorazit až na Sandvatn. Tam jsme povečeřeli, nějakou chvíli se dívali na oblohu, protože v horách, bez světelného znečištění, byly krásně vidět hvězdy, a pak šli spát. A řeknu vám, spát takhle, když zhasne poslední svíčka (elektřina na chatách není), a není nikdo, kdo by vás otravoval, protože na chatě není signál, to je tak skvělé....
V pátek jsme došli až na Blaafjellenden. To je snad nejhezčí chata, kterou jsem kdy viděl, na místě s překrásným výhledem. Tam jsme strávili ještě jednu noc, pak jsme sešli asi deset kilometrů na běžkách k silnici, kde nás jeden ze skautů vyzvedl a dovezl zpátky na chatu, ze které jsme vyráželi. Na tak pěkném výletě jsem snad nikdy předtím nebyl, a nebýt toho, že jsem se dostal na výměnu do Norska, dost možná bych nic takového neprožil.
