"Už je to 8 měsíců od chvíle, co jsem přijela do Michiganu.."
Nemůžu usnout a tak jsem se rozhodla, že se s Vámi v tomhle kratším postu podělím o svoje pocity z toho, že za dva měsíce touhle dobou budu sedět na tom samém místě jako teď, v prázdném pokoji, se zabalenými kufry před dveřmi. Se stále smíšenými pocity.
Nemůžu uvěřit tomu, že už je to 8 měsíců od chvíle, co jsem přijela do Michiganu. Jeden den mi to připadá tak vzdálené, druhý den tak nedávno. Ale když se ohlédnu za tím, co všechno jsem tu prožila, nedá se to ani vyčíslit. Jak asi všichni víte, prvních pár měsíců pro mě nebylo vůbec jednoduchých. Každý den mě překvapovalo, že jsem pořád tady. Že jsem to ještě nevzdala. Ale pak se něco změnilo. Já jsem se změnila. Začala jsem každý den žít tak, jako kdybych měla večer odjet zpátky domů. Uvědomila jsem si, jak hrozně ten čas letí a jak jsem promarnila první 4 měsíce trápením a v depresích. Ne všechno se zlepšilo, spíš já jsem zlepšila svůj pohled na všechno. A myslím, že to je věc, která mě posunula zatím nejdál v životě. Říká se, že lidé tady dospějou. Stanou se víc zodpovědnými. Neřekla bych, že tohle platí v mém případě. Ale rozhodně jsem poznala samu sebe. Zjistila jsem jaký život chci žít, jaký člověk chci být, jakými lidmi chci a nechci být obklopena. A byly to ty těžké chvíle, které mě tohle naučily. Proto bych nic z toho co jsem tu zažila nevzala zpátky. Ani ty potoky slz, které jsem v prvních měsících vybrečela.
"Žiju ve dvou domovech, dvou světech..."
Kdybych teď měla mluvit o tom jestli se těším domů nebo bych tu raději zůstala, neuměla bych upřímně odpovědět. Nečekám, že to většina z vás pochopí. Protože jsem si sama nikdy nepředstavovala, že budu v téhle situaci. Přece po roce odloučení od všeho známého a milovaného bych měla skákat do stropu, že se vracím zpátky. Jenže když nad tím teď přemýšlím.. kdy se vrátím zpátky k tomu co je pro mě známé a milované v tuhle chvíli? Netuším. A to je asi ten nejzoufalejší pocit na světě. Nevědět kdy uvidíte znovu kamarády, se kterými jste strávili ty těžké chvíle. Ty skvělé chvíle. Kdy uvidíte znovu ty známé ulice, obchody, graffiti na zdech, školní chodby, restaurace, kino, parky, supermarkety. Je to pocit který tu zažívá každý z nás, ale nikdo nemá tušení, jak se s ním pořádně vypořádat. Žiju ve dvou domovech, dvou světech. Teď si ale přijdu spíš ztracená někde mezi, než abych patřila aspoň do jednoho z nich.
Proto Vám nikomu nedokážu říct, jestli se těším domů, nebo ne. Představit si Vltavu, kavárny, hospody, Vyšehrad, vlastní postel.. hned bych se vrátila. Představit si zvykání si na to žít znovu se svými rodiči, učení se do školy, chození domů před večerkou, ježdění autobusem.. to už tak skvěle nezní.
Tak jako tak se na konci června vracím domů. Ať už chci nebo ne. A vezmu si z toho jen to nejlepší. Protože ladies and gentleman, stává se ze mě optimista! Když to tak čtu, asi to nebyl zase tak krátký článek. Ale měla jsem náladu se s Vámi zase jednou podělit o svoje pocity, tak doufám, že jsem byla úspěšná.
Kačka, USA 2014/15
