Návštěva Itálie byla vždycky nutností pro intelektuály a později, od konce 18. století, povinný předmět ve škole pro buržoazní třídu. Byla potřebná ke vzdělání a zdokonalení se, sloužila jako záře ve společnosti a uspokojovala chuť po romantickém hnutí.
Vývoj společnosti dal většině lidem přístup ke vzdělání. Cestování je daleko jednoduší. Dnes jsou studenti z celého světa ti intelektuálové. My máme tu možnost naleštit své vzdělání právě cestováním.
Když je někdo v jiném světě, od všeho odstřihnut, dostává možnost poznat sám sebe. I nejméně vnímavý člověk je na tomto světě ovlivněn svým prostředím. Rodiče, kamarádi, škola… Všechno nás ovlivňuje! A najednou je to pryč. Je to něco těžkého a většina z nás se bude snažit najít nějaké záchytné body, na které by se mohli spolehnout. Ale nestojí to za to. Najdeš sebe. Protože nebudeš mít jinou možnost.
Většina z nás si to neuvědomuje, ale žijeme v nezastavitelné soutěži proti všem. Pro mne osobně to byla má sestra a můj nejlepší kamarád. Teď, tak daleko od domova si můžu vzpomenout jen na jednu jedinou věc. Jak moc je mám rád. Jak skvěle umí moje ségra hrát na piano a jak moc svýho nejlepšího kámoše obdivuji. I když se snažím, nemůžu si vzpomenout ani na jednu z našich (četných) hádek.
Nikdy jsem ségře neřekl, že jsem na ni hrdý a kámošovi, jak mě posouvá dál.
A najednou jsem jim to řekl.
Odříznut 2 měsíce od všeho co znám a oddělen od „Mattea řízeného jeho přirozeným prostředím“ a jeho egem, najednou jsem byl schopný vyjádřit to, co jsem těmto nejdůležitějším osobám mého života už dlouho chtěl říct. Člověk si konečně začne vážit svého života. Konečně jsem vděčný za všechno, co pro mne kdy moji rodiče udělali. Vděčný za všechny ty možnosti. Vděčný za moji rodinu a kamarády. Vděčný za tento pobyt v jiné zemi, v propasti mne samého. Konečně jsem pořádně vděčný být naživu.
Naučil jsem se, že život je absurdní, že nic nemá význam a že jsem volný. Mohl jsem se narodit i v České republice, v Mexiku, Argentině nebo Thajsku a byl bych úplně stejný. Volný. I utlačován, byl bych stále volný. Nic nemá význam, a to je v pořádku. Je to vlastně to nejlepší. Můžu si zvolit význam jaký můj život má.
Když jsi v jiné kultuře, vždycky se budeš cítit tak trochu ztracen. Jako bys nebyl ve své kůži. Není to otázka integrace, krutá pravda je, že se budu cítit úplně stejně až budu „doma“.Cena tohoto poznání je to, že skončíš odcizen svému světu. Tak moc se ti rozšíří Tvoje komfortní zóna, že se staneš doma ve světě. Nebude tu žádné místo, kde by sis řekl „tady jsem doma“. Cestovatel zůstane cestovatelem po celý svůj život. Fyzicky, ale hlavně psychicky.
Našel jsem se. Potkal jsem tu hodně lidí a udělal si nové skvělé kamarády, ale ten člověk, který mě poznamenal nejvíce jsem byl já sám. On, teda vlastně já, se stal mým nejlepším kamarádem.
Přestal jsem myslet na to, co si o mne budou ostatní myslet.Je mi to jedno.Neznám většinu lidí, které potkávám v ulicích a nikdy je ani znát nebudu. Zní to hloupě, ale takhle to pro mladého Belgičana, kterým jsem byl v ulicích v Liege, nebylo.
Cestoval jsem, protože jsem chtěl dělat to, co mě baví.
Pojedu zpátky domů s novými kamarády, dobrými zvyky, tisícovkou vzpomínek a se mnou samým.
