Mé dobrodružství začalo v září 2020. Zabalila jsem si kufr (docela na poslední chvíli) a s rodinou jsme
vyrazili na letiště. Tady bych se zastavila a řekla vám svůj tip číslo jedna: pokud letíte do země, kde budete nosit školní uniformu, tak moc oblečení nepotřebujete. No a s mojí vášní pro klobouky a kabáty jsem to trošilinku nevychytala.
Každopádně zpátky na letiště. Emočně jsem se rozloučila s rodinou, prošla bezpečnostní kontrolou, koupila jsem si koblihu, snědla jsem koblihu, dostala jsem žízeň, hodila do automatu na pití padesátku, automat mi ji sežral a pak už jsem bez pití nastoupila do letadla. Sedla jsem si v letadle, vytáhla si mobil a začala jsem si hledat hudbu, co budu po cestě poslouchat. Tady mám pro vás druhý tip: nepoužívejte telefon při vzlétání, když vám čato všechno padá. Jak se dá z předchozí věty předpokládat, tak mi mobil upadl a jako namydlený blesk se rozjel pod sedačkami směrem k zádi. Pán, co seděl vedle mě, hbitě vstal, neohroženě se (nehledě na vzlétající letadlo) hrnul do uličky chytat mobil. Nakonec skončil na volném sedadle o dvě místa vzadu a poslala jsem pro něj tichou poštou.
Po příletu jsem se setkala s jinými výměnnými studenty, nafasovali jsme lístky na autobus a rozjeli
se do svých counties. Tam mě vyzvedla hostitelská máma a jeli jsme domů. Doma jsem se navečeřela, seznámila s tátou, a jelikož bylo velmi pozdě, tak jsem šla spát. Druhý den ráno jsem se probudila, sešla jsem do obýváku, a než jsem se stihla pozdravit s mámou, tak už jsem byla vlečená směrem herna. “ Hello, do you like Power Rangers. I love Power Rangers, but Jonhna likes farming”.
První dva týdny jsem musela zůstat v covid karanténě, ale byl to čas na to si vytvořit vztah s rodinou. Pro mě bylo super, že moje hostitelská máma je doma s dětmi (a v týdnu hlídá děti ještě jedné rodině), takže jsem nebyla sama. Mám dva hostitelské brášky, 3 a 6 let staré. Máme dva australské ovčáky a koníček mého táty je chování koní. První dva týdny jsem tedy trávila s rodinou, utekly jako voda a byl čas koupit uniformu a vyrazit do školy.
Ve škole jsme si vybrali předměty a upřímně jsem někdy neměla ani tušení, co se v kterém předmětu dělá.
První den jsem se tam trochu rozkoukávala a když jsem si myslela, že už se ve škole vyznám, tak jsem narazila v rozvrhu na učebnu, u které jsem vůbec nevěděla, kde ji mám hledat. Po zeptání se na cestu jsem dostala odpověď: “Yeah, it is in the old building”, a tak jsem zjistila, že má naše škola tři budovy. Naštěstí mě slečna, kterou jsem potkala, doprovodila přímo před dveře učebny. Pravidlo číslo jedna/tip číslo tři: nikdy se neboj se na nic zeptat, místní jsou neuvěřitelně milí. Druhý den školy už jsem si našla partu lidí, se kterýma se bavím dodnes.
Na konci září, když jsem si začínala připadat jako doma (což se projevilo tím, že jsem neměla žádný
problém si vzít cokoliv k jídlu bez zeptání) jsem jedno ráno narazila na pečivo, co vypadalo jako mazanec. Mé srdce zaplesalo a hned jsem si zakrojila pořádný kusanec, když najednou se mi nůž zarazil o cosi tvrdého a já jsem z toho krajíce vytáhla pečící papír s prstýnkem uvnitř. Začala jsem strašně panikařit, o to víc že vím, že moji hostitelští rodiče nejsou manželé. V ten moment jsem přemýšlela, co budu sakra dělat. Dám ho mámě, co každou chvílí bude s dětmi vstávat? Schovám ho a po škole ho dám tátovi? Zašťourám ho nějak zpátky? Po chvíli jsem zaslechla mámu s klukama, jak jdou do kuchyně. Se srdečním tepem rychlejším než sbíječka jsem ze sebe vychrlila: “I found this in my breakfast” a ukázala jí prstýnek, načež se ukázalo, že to je halloweenská tradice a že v těch bocháncích prostě ty prstýnky jsou (ale kdo to měl tušit). Když jsem to říkala kamarádovi v autobuse, tak mi řekl, že oni jich mají každý halloween plný parapet.
Terka, Irsko 2020/21
Zajímá vás, jak Terky dobrodružství pokračovalo? Druhou část jejího vyprávění si můžete přečíst příští neděli.
