Místo domu na okraji městečka s výhledem na jezero mám domek uprostřed polí, necelý kilometr 
vzdálený od nejbližšího stavení. Místo tří sester a bratra mám sestry dvě a také dva bratry, ale kdo to měl tušit, když se o jednom z nich všude zmiňovali jako o dvojčeti? Téměř denně jíme porridge a boršč, dvě jídla, která jsou pro mě v Čechách nepoživatelná. Estonský dabing je stokrát horší než ten český a slovenský dohromady. Naopak písničky přezpívávají s velkým zápalem. V rádiu nemáte šanci zaslechnout anglický originál (doporučuji estonskou verzi písničky All the single ladies, nebo rusko-estonský rap).
První čtyři dny, co jsem tu strávila byly, jak se ukázalo, naprostou raritou. Už teď koncem srpna je tu maximálně 17 stupňů. Jedna vyučovací hodina u nás na škole má místo dlouhých 45 minut nekonečných 65 (ale toto zažiji na vlastní kůži až za pár dní).
Ale jak se ukázalo, vzdálenost mezi sousedy nikomu nebrání každý večer se sejít na grilovačku. 
Estonský porridge je úplně něco jiného, než jsem doposud poznala. Celý film dabuje většinou jen jeden člověk, takže tříletá holčička má stejný hlas jako mafiáni, a my se máme s rodinou čemu smát. Díky chladnému a větrnému počasí se chodíme napařovat do rodinné sauny, kde hrajeme společenské hry, nebo si prostě jenom povídáme. A ano, 65 minut je hodně, ale zase mám jen čtyři hodiny denně.
Takovýchto změn bylo nespočet a já jsem vlastně ráda, že vše nedopadlo tak, jak jsem si představovala. Jedině tak mohu objevit skutečné Estonsko, jeho přírodu, historii, kulturu, a především obyvatele - a ne Estonsko, které jsem si vysnila. Žádnou ze skutečných věcí bych nevyměnila za to, co jsem původně očekávala.
Veronika, Estonsko 2020/21
