Už je to necelý měsíc, co jsem se vrátila ze svého ročního programu v Irsku a zážitky mám úplně jiné, než
jsem očekávala. Někdy si říkám, že si vlastně ani neuvědomujeme, jak moc se toho za jeden rok dokáže změnit. Třeba z mých předpokladů o tom, jak budu doma vyprávět o tropické Austrálii se staly historky o celkem deštivém Irsku a půlce času stráveného v lockdownu.
Uteklo to rychleji, než jsem si představovala. Ještě si pamatuji, jak jsem nedávno stěží zavírala kufr a doufala, aby jeho váha nepřesahovala přes limit a byla v nejistotě, jestli jsem náhodou ráno před odjezdem na letiště nezapomněla ty nejdůležitější dokumenty. No a teď už je to všechno za mnou.
Po příletu do Irska všichni museli povinně do čtrnáctidenní karantény, kterou jsem já strávila spolu s další
studentkou z mé host rodiny a se dvěma studentkami, které hostili naši sousedé. Původně jen jedna z nás čtyř plánovala už od začátku do Irska na svou výměnu jet, takže si tu atmosféru na začátek asi dokážete představit.
Po nějaké době, když jsme byly z karantény venku, konečně si utvořily nějaké zážitky a poznaly nové lidi, se nám začal náš pohled na Irsko pozitivně měnit, i když si z nás naše host rodiny dělali legraci, že po naší zkušenosti se tam už nikdy nebudeme chtít vrátit. Opak se stal ale pravdou a už plánujeme, že se tam rozhodně společně musíme vrátit a procestovat místa, kam jsme se bohužel kvůli restrikcím nemohly vydat.
A jaké mám pocity z mé výměny po návratu domů a jak si myslím, že mě doba strávená mimo mojí komfortní
zónu ovlivnila?
Na začátku výměny jsme si ještě všichni kladli otázku, jestli to vůbec byl dobrý nápad vycestovat právě teď v době pandemie, když jsme neměli žádnou jistotu, jak se věci budou mít. A já mohu říci jen to, že o to víc jsme si vážili každého dne, kdy jsme se mohli setkat společně s kamarády a vydat se na nějaký výlet. Pořád jsem měla tu možnost potkat plno nových lidí z jiných zemí a dozvědět se od nich plno zajímavých věcí ohledně jejich kultury a možná si i rozšířit znalosti dalších cizích jazyků.
Jelikož jsem vždycky byla spíš introvert a moc jsem se do komunikace s ostatními nehrnula, tak mi výměna
hodně pomohla v tom, abych sama od sebe například začala navazovat konverzaci a nebo začala řešit různé problémy a nesrovnalosti sama za sebe. Zpětně si doma říkám, že pokud jsem nějakou věc zvládla v cizím jazyce, tak by mi nemělo dělat žádný problém věc vyřešit v češtině a moje zbytečné stresování je v tu chvíli pryč.
A jak probíhalo loučení? Den před odletem pro mě host rodina společně se sousedy připravili rozlučkovou večeři, na které jsme ještě žertovali o tom, že by byla sranda, kdybych se z letiště vrátila zpátky. Další den ve čtyři ráno se se mnou ještě všichni jeli rozloučit až k autobusu. Ale to ještě nikdo netušil, že já se opravdu z toho letiště vrátím zpátky! Moc nadšená jsem z toho v tu chvíli nebyla, ale další den jsme to všichni vzali s humorem a už se nad tím jenom smáli. Tak znovu - vybalit z kufru to nejdůležitější, objednat se na další covid test a čekat na nejbližší možný let domů. Den před odletem jsem se podruhé a naposledy se všemi rozloučila a další den brzy ráno odjížděla na letiště a úspěšně doletěla až do Česka.
Jelikož jsme všichni věděli, že se rozhodně nevidíme naposledy, protože nikdo z nás nebydlí na druhém
konci světa, o to jednodušší to loučení vlastně bylo. S mojí host rodinou si voláme párkrát do týdne a s kamarády si píšeme pořád.
Samozřejmě nad celým mým časem stráveném v Irsku měla největší vliv skupina lidí, kterou jsem byla obklopena. Od prvních minut na letišti až po úplný konec naší výměny jsem kolem sebe měla snad ten nejlepší okruh lidí. S tím se také spojuje můj určitý výstup z komfortní zóny, protože jak jinak se zapojit do konverzace, než komunikací.
Někdy jsem se s pozitivní náladou hrnula do všeho, jindy jsem nejradši chtěla zůstat v pokoji a prostě si jen užívat klidu, protože jsem ze všeho byla strašně unavená. Ale to k tomu patří. Zpětně si říkám, že to byla fakt jedna z těch nejlepších zkušeností a nemůžu uvěřit, že moje obavy se vlastně ani nevyplnily. Hlavní bylo se toho nebát a vědět, že v tom rozhodně nejsem sama.
Míťa, Irsko 2020/21
