Myšlenka studovat rok v zahraničí mě napadla před dvěma lety, když jsme byli v přírodním táboře v
Kadani. Byli jsme tu týden. Tábor probíhal čtyři dny. Dva dny před kempem a dva dny poté, co jsme objevili Karlovy Vary a Prahu. Ten týden pro mě skončil příliš rychle, a proto jsem se rozhodl vrátit.
Když jsem se vrátil domů, začal jsem pracovat na věcech, abych se ujistil, že se příští rok budu moci vrátit. Než jsem začal číst o programech YFU a výměnných ročníků, měl jsem také předpovědi nákladů roku a myšlenku, že to není dobrý nápad.
Po měsíci přemýšlení a čtení o výměnných programech jsem se rozhodl to říct své matce. Zpočátku se
mnou nesouhlasila, po chvíli si to rozmyslela a souhlasila. Slíbil jsem, že zaplatím celý programový poplatek sám a najdu lidi, kteří mi pomohou. A když se vracím do Estonska, musím zopakovat poslední třídu, slíbil jsem mamince, že absolvuji gymnázium se zlatou medailí.
Na začátku bylo docela těžké vysvětlit mé rozhodnutí. Po nějaké době se mě lidé už neptali proč. Někteří z nich si stále myslí, že YFU se zabývá obchodováním s lidmi.
Jen jsem cítil, že se musím vrátit. Jiný názor nebyl. Letáky YFU jsme měli v naší učebnicí estonského jazyka
a odtud jsem zkopíroval všechny informace. Když se učitel zeptal naší třídy, kdo by chtěl jít na výměnný rok, řekl jsem, že to musí být velmi hloupý člověk, který bude opakovat celý rok a za dva měsíce jsem vyplnil přihlášku. Dnes jsem tady a musím sníst slova, která jsem řekl.
Nevím, proč jsem se musel takhle rozhodnout těsně před poslední třídou gymnázia. Nikdy jsem neměl rád rozhodnutí, které úplně změnilo můj život, bál jsem se věcí, které nebyly pod mojí kontrolou. Dnes je to úplně jiné. Věřím si víc než kdy jindy a mám rád neočekávané situace. Před dvěma lety jsem se rád nacházel ve své komfortní zóně, dnes rád dělám věci jinak a jak se mi líbí
Všichni moji přátelé a rodina mě poslali pryč a byl to zvláštní pocit, jako bych měl jít navždy pryč. To byly
okamžiky, díky nimž jsem se nad svými rozhodnutími znovu zamyslel. Ale nebyli schopni změnit názor.
Už jsem zažil, zkoušel, jedl, pil a dělal věci, které by normální Jenicek nikdy neudělal.
Například, protože nevím, jak plavat, moje výměnná matka Moni nabídla, že začnu chodit na plavecké kurzy. A udělali jsme to, už třikrát, než se zavřeli. Přesto nevím, jak plavat, ale nebudu se topit.
Bylo skvělé psát o mých myšlenkách v českém jazyce. Rád bych psal víc a určitě budu.
Jeníček, Česká republika 2020/21
P.S. Jeníček napsal celý článek sám česky v této podobě, nebyl nijak upravován.
