Byla jsem někde, kde vše bylo jiné a neznámé. Žila jsem v cizí rodině, chodila do cizí školy, všechny lidi kolem mě jsem znala krátce. To zní jako úplná katastrofa. Já jsem ale byla šťastná, jako nikdy před tím. Byla jsem na výměnném roce v Německu. A ten mi změnil život.
Když jsem do Německa odjížděla, připadal mi můj život docela v pohodě. Měla jsem spoustu přátel a 
koníčků, přítele a ve škole to taky celkem ušlo. Jen ta němčina trochu dělala problémy. Už odmalinka bylo tak nějak dáno, že na takový výměnný rok vyjedu. Podprahově jsem s tím tedy počítala, ale když to přišlo, neviděla jsem důvod, proč jet. Však opustit tenhle prima život a hodit se dobrovolně jako ryba do vody, proč bych to dělala. Nakonec mě trošku dotlačili rodiče a trošku jsem byla taky přece jen zvědavá.
Bylo to zvláštní, bylo to jiné, všichni mluvili hrozně rychle a já jim nerozuměla. Pro mě to bylo náročné, pořád jsem byla příšerně unavená. Postupně jsem si ale zvykla. Zvykla jsem si na to, že vypínače jsou vždycky uvnitř, že jsou všechny silnice rovné, že bydlím v patře a musím tak chodit do schodů. Hlavně jsem si ale zvykla na to, že tenhle život už není taková pohoda. Na co jsem si ale zvyknout odmítla, bylo být sama. Jsem tvor společenský, a to jsem měnit nehodlala. Snažila jsem se s lidmi mluvit, i když jsem jim moc nerozuměla a oni nerozuměli mně. Ptala jsem se jich, kam jdou, a jestli můžu jít s nimi. Vyzkoušela jsem spoustu věci, poznala další lidi, postupně jim začínala víc rozumět a taky si našla koníčky, které byly zcela neuvěřitelné. Z části, protože jsem těm lidem nerozuměla, kam jdou, ale stejně jsem šla. Tak jsem se třeba dostala do veslice. Byl to zvláštní pocit, bylo to dost vratké. Nemyslím v té lodi, myslím tu celou situaci. Nevěděla jsem, co si můžu dovolit, jestli nejsem moc vlezlá. Na druhou stranu jsem si říkala, že když to všechno bouchne, pořád je to jen na rok.
Ta loď se ale uklidnila, naučila jsem se „veslovat“ tímhle zvláštním životem. Byl to nejlepší rok mého života, i 
když jen do té doby. Od mého návratu do domoviny jsem to totiž dělala pořád. Naučila jsem se žít, jako by můj život byl nepopsaný list. Tak přesně jsem přijela do Německa, nikdo o mě neměl žádné předsudky, nikdo mě neznal. Mohla jsem se stát takovou, jakou jsem chtěla. Doma to bylo zase těžké, ale zařadit se do starých kolejí jsem nechtěla. Tak jsem tentokrát nechala ostatní si zvyknout. Nechala jsem rodiče si zvyknout, že už nejsem malá, a ostatní, že už nejsem taková jako dřív a že můj život je jen můj. Přestala jsem brát ohledy a začala žít naplno. Něco jsem tím ztratila, to nebudu nikomu nalhávat, ale mnohem víc získala. Všichni šli studovat do nejbližšího studentského města, já šla do toho hlavního. Všem přišla politika nepodstatná, zatímco já stála před „nákupákem“ a sbírala podpisy na petici. Nikdo z mých přátel by nedělal bez platu, já začala dobrovolničit.
Naučila jsem se, že jen mrtvé ryby plavou s proudem. Zjistila jsem, jaké je to vystoupit ze své komfortní
zóny a ten pocit si užívat. Pochopila jsem, že lidi neotravuju, když se je ptám na věci, kterým nerozumím nebo které jsem vždycky chtěla vědět. Přišla jsem na to, že nejsem trapná a když jo, tak to nevadí. Poznala jsem, jak mít trpělivost se sebou samou a také s ostatními. Naučila jsem se respektovat, že to, co je jiné, není vždycky špatné. Hlavně jsem ale objevila, že jsem jedinečná a dokážu, co si zamanu, i když to na začátku je těžké. Tohle všechno bych přála každému alespoň jednou zažít. Protože to, co se v životě počítá nejsou peníze nebo majetky. To, co se počítá jsou silné zážitky. Pro to všechno jeďte na výměnu. Když budete mít oči otevřené, otevře se vám i svět. Musíte si jen věřit.
Jo, a to stipendium jsem mimochodem dostala.
Míša Kosařová, dobrovolnice
