Moin ze Severního Německa!
Zdravím! Jmenuji se Tomáš a momentálně jsem na svém desetiměsíčním pobytu u německého města Schleswig nacházejícího se přibližně 40 km od dánských hranic. Během následujících pár řádků se pokusím popsat průběh a dojmy z mého ještě stále probíhajícího pobytu na úplném severu Německa.
Vzal bych to asi chronologicky od prvního dne. Dostal jsem placement do hostitelské rodiny skládající se z mých host rodičů a dvou host sester (12, 18) v jedné větší vesnici asi 15 km od již zmiňovaného města Schleswig, kde se nachází i má škola. Samotné umístění pro mě bylo ze začátku takový možná až šok. V Česku bydlím od narození v menším bytě v Praze, a proto pro mě byla poměrně velká změna, když jsem se najednou ocitl na vesnici s jedním supermarketem pofidérního řetězce, kebabem a dvěma tisíci obyvateli. První dva týdny proto pro mě byly takové „o ničem“. Nové prostředí a naprostá neznalost okolí tak trochu způsobily, že jsem trávil čas primárně doma snažící se zapadnout do chodu nové rodiny, což byla tak trochu nuda. Ovšem jakmile přišel první den školy, vše se otočilo o 180 stupňů.
Moje němčina před mým příjezdem byla naprosto nepoužitelná, a proto jsem prvních pár týdnů se svými spolužáky mluvil výhradně v angličtině. To ovšem nebyl žádný problém, jelikož tu všichni mluví velmi dobrou angličtinou. Já konkrétně jsem byl umístěn do 11. třídy na sportovní profil. Co to ale je ten profil? Profily jsou zde na gymnáziích taková „zaměření“, které si studenti vybírají na poslední tři roky studia, tj. 11., 12. a 13. třídu. Na mojí škole to pro mě v praxi vypadá tak, že mám místo dvou hodin tělocviku týdně, hodiny čtyři. Obecně na výběr často bývá biologie, jazyky, umění a nebo například právě můj sport. Ovšem nabídka profilů se na každém gymnáziu liší a v některých spolkových zemí Německa je nemají vůbec. Je také fér říct, že německý školní systém se liší ve více ohledech, ale o tom bych mohl psát do nekonečna.
Už od prvního dne se mě ujali dva spolužáci z mojí třídy, kteří mi vše ukázali, vysvětlili a začlenili mě do kolektivu. Tím mi, jakožto člověku, který je v navazování nových kontaktů naprostý antitalent, zachránili zadek. Kluci mě už první víkend vzali na výlet do ne úplně vzdáleného města Kiel a na navazující oslavu narozenin jejich kamaráda, kde jsem měl šanci poznat spousty dalších lidí, teď už kamarádů, jak z naší školy, tak i mimo ni. Ale to předbíhám… :) Hned první týden školy nás, jako sportovní profil, čekal společný program formou závodu na lodích zvaných Drachenboot neboli dračí lodě. V principu jde o jednu dlouhou loď pro cca 20 lidí, na které v předu sedí „bubeník“ bušící na buben, čímž udává tempo, ve kterém celá loď pádluje. Protože to nebyl nový kolektiv jenom pro mě, ale i pro ostatní spolužáky (na konci desáté třídy si všichni vyberou profily, tudíž se třídy napříč ročníkem promíchají), myslím si, že pro všechny to byl super zážitek a způsob jak vytvořit týmového ducha a poznat celou třídu jako celek.
Dalších pár týdnů pro mne bylo hlavně o zorientování se a o tom si najít nějaký režim a balanc mezi kontaktem s domovem a mým novým životem zde. V tento moment jsem již začal postupně pochytávat nějaké německé fráze, ale stále to nestačilo na pořádnou konverzaci. V tomto mi hodně pomáhali moji kamarádi, kteří mě hodně motivovali a snažili se mě rozmluvit. To se jim popravdě zprvu moc nedařilo, ale když nic jiného, tak alespoň jsem už začal rozumět více a více věcem. S rychlostí „rozmluvení se“ je to, myslím, u každého velmi individuální. Mně osobně to ve výsledku trvalo až do cca listopadu, kdy jsem už i já sám ucítil určité zlepšení. Z mé zkušenosti určitě vyplývá, že progres v tom daném jazyce má člověk možnost vidět jen a pouze retrospektivně. Něco jako když mi moje babička jako malému říkala „Ty jsi zase vyrostl!“. Z pohledu toho malého dítěte to byl vždy jen nesmysl, ale babička, kterou jsem měl šanci potkat jednou za pár měsíců, to tam jasně viděla.
Právě během toho listopadu, kdy jsem se už téměř stoprocentně zabydlel, jsem začal cítit, že vzhledem ke skvělým lidem, které jsem tu potkal, a naprosto spokojenému životu, který tu vedu, mi původních 5 měsíců asi nebude stačit. Rozhodl jsem se tedy si pobyt prodloužil na celý školní rok a popravdě to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Mám velké štěstí na moji hostitelskou rodinu, které to bylo, beze srandy, vlastně jedno a moje setrvání v jejich domě pro ně nebyla naprosto žádná komplikace. Vím, že ne každý, kdo má zájem si pobyt prodloužit, má to štěstí, že mu to jak jeho pravá rodina tak i ta hostitelská umožní, a proto si toho opravdu vážím. #díkytáto :)
Teď něco málo k běžnému životu.
Co se týká sportu, tak já osobně jsem bohužel zaspal s výběrem nějakého sportovního týmu, ke kterému bych se tu mohl přidat, a proto většinu mého pracovního týdne trávím napůl ve škole a napůl doma, kde si sám pracuji na svých úkolech pro moji českou školu. Do toho si nárazově jezdím zaplavat do bazénu v asi 40 min vzdáleném městě Flensburg. V mé rodné Praze hraji vodní pólo, což není nijak rozšířený sport a my tu samozřejmě žádný tým v širším okolí nemáme. Proto jediný způsob, jak se udržet ve formě, je jezdit sám plavat. Není to zcela ideální, ale funguje to.
To o něco víc „zábavné“ pro mě začíná o víkendech, kdy trávím spoustu času se svými kamarády, kteří mě první den prováděli po škole. Jezdím s nimi často na nějaké ty výlety do okolních měst a nebo trávíme večery ve větších skupinách při narozeninových oslavách nebo jiných akcích. Ostatně moji kamarádi, které jsem tu poznal, jsou ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodl tu zůstat déle. S mojí hostitelskou rodinou pak někdy jezdíme na společné výlety do přírody nebo do divadla. Je pravda, že v tom divadle jsem ještě ani jednou nerozuměl, ale věřím, že to se do června zlepší:).
Obecně bych to shrnul tak, že nemohu výměnný pobyt nic jiného něž doporučit. Pro mě to zatím byla skvělá zkušenost a možnost, jak se osamostatnit, navázat nová přátelství a dát si vlastně i trochu poměrně dlouhou pauzu od toho běžného rychlého studentského života v Praze. Určitě bych chtěl doporučit ostatním, kteří se zatím jen chystají někam do zahraničí vyrazit, nebrat tento výměnný rok vůbec vážně. Ve výsledku to není navždy a stejně se jednou vrátíte domů.
Tento pobyt byl realizován s podporou Česko-německého fondu budoucnosti.
