Vždycky mě to tak nějak táhlo ke Skandinávii. Pamatuju si, že když mi bylo dvanáct a snad všichni moji kamarádi chtěli do Ameriky, já jsem ze všeho nejvíc chtěla navštívit nějakou ze tří Skandinávských zemí. Postupem času se z obecné Skandinávie vyvinulo konkrétní Norsko a potom se už všechno dělo hodně spontánně, a hlavně hodně rychle. Jeden den jsem viděla v metru plakátek na jazykovou školu, na kterém byla mimo jiné i norská vlaječka. A ještě ten den jsem už měla domluvené lekce norštiny. Už po první lekci jsem se do norštiny zamilovala. Všechno je tak hezky melodické a když Norové mluví, zní to jako kdyby zpívali. Celou dobu jsem přemýšlela, jak bych se do Norska mohla podívat. Nechtěla jsem tam ale jen na dovolenou, zajímal mě klasický norský styl života, norská příroda, škola, chtěla jsem poznat nové lidi a zažít norštinu v praxi.
Momentálně už skoro 3 měsíce žiju v Hammerfestu, což je oficiálně nejsevernější město na světě. Má asi 11 000 obyvatel, takže v porovnání s Prahou je to pro mě maličké město. Když jsem se poprvé dozvěděla, kde strávím svůj půlrok, říkala jsem si, že když už Norsko, tak pořádně. Než jsem odjela byla jsem trochu zklamaná, že nebudu bydlet v Oslu, protože to je pro mě takové vysněné město, ale teď bych za moje malé městečko už nic nevyměnila. Je neuvěřitelně zajímavé vidět, jak to tu na rozdíl od Prahy všechno funguje. Skoro všichni se tu navzájem znají nebo o sobě alespoň někdy slyšeli. Celé město projedu autobusem za 15 minut a je tu sice pár restaurací ale všichni chodí jen do jednoho nejoblíbenějšího bistra, takže se tam pak potkávám jak se svými spolužáky, tak s učiteli, trenéry nebo příslušníky hostující rodiny. Takovou rodinnou atmosféru ve městě jsem ještě nezažila a moc si ji užívám.
Norsko je známé svými velmi odlišnými dialekty. Teď je tu zažívám na vlastní kůži. Klasická norština, kterou jsem se učila na svých lekcích je úplně jiná než tady na severu. Tady se totiž s ničím moc nemažou. Všechno tu co nejvíc zjednoduší, zkrátí a některá slova úplně vynechají. Ze začátku jsem sice byla zmatená a skoro ničemu jsem nerozuměla ale tak po měsíci jsem si na místní dialekt začala zvykat a momentálně tu už i specifické místní výrazy začínám používat. Moje oblíbená činnost je dešifrování norských esemesek, protože Norové svým dialektem nejen mluví, ale i píšou.
Určitě tu musím také zmínit norskou školu. Celé jejich školství je podle mě o několik úrovní lepší než to, na které jsem zvyklá z Česka. Norská střední škola má jen 3 roky a je tu několik možností zaměření. Já tu navštěvuji to všeobecné (studiespesialisering), které se nejvíce podobá například našemu gymnáziu, ale na výběr tu je i například Design a ruční práce, Zdraví a rozvoj mládeže nebo různé technicky zaměřené obory. Všichni studenti dostanou zadarmo od školy nové učebnice a počítač se kterým se pak pracuje skoro v každé hodině. Na hodinách probíráme moderní a aktuální témata, většinou formou práce ve skupinkách nebo diskuzí. Nejvíce jsem ale byla překvapená z toho, jak jsou tu všichni přátelští a všichni jsou si tu jakoby rovni. Studenti se tu navzájem neurážejí a neposmívají se a všem učitelům se tyká a oslovují se pouze křestním jménem (většina mých spolužáků ani nezná jejich příjmení). Než jsem přijela, bála jsem se, že Norové budou spíše odtažití a uzavření. Je to sice z části pravda, ale taky jsou moc milí a vždy ochotní pomoct.
Díky tomu že žiju v městě, které leží přibližně 500 kilometrů za polárním kruhem, máme tu v zimě skoro každý druhý den polární záři. Pamatuju si, že když jsem ji viděla poprvé koukala jsem se z okna našeho červeného dřevěného domu a nadšeně jsem říkala své hostující rodině, že venku je polární záře. Jak host táta, tak host máma se jen usmáli, řekli že si ji můžu jít ven vyfotit a pokračovali v koukání se na televizi. I když už jsem tento jev za 2 měsíce viděla skoro nespočetněkrát, pořád mě to udivuje a vždy se ji snažím zaznamenat, ale můj telefon to prostě neumí. Ale stejně je to něco úplně jiného vidět polární záři na vlastní oči než jenom na fotkách.
Samozřejmě nemůžu opomenout norské jídlo. Hned ten večer, kdy jsem přijela jsem poprvé ochutnala brunost (hnědý sýr), leverpostei (klasická norská paštika), fiskepudding (rybí pudink) a Kvikk lunsj (klasická norská sušenka). Už jsem tu ochutnala jak losí, tak sobí maso a rybu tu máme alespoň třikrát do týdne. Odlišnost, na kterou jsem si tu zvykala asi nejdéle jsou časy kdy se tu jí. Snídaně je tu sice ve stejný čas jako v Česku ale obědvá se tu kolem jedenácté, a to většinou jenom tzv. matpakke což je balíček s namazanými krajíci chleba. Někdy mezi třetí a šestou odpoledne se pak jí hlavní jídlo dne, což je většinou i jediné teplé jídlo dne, ale o to je pak větší a bohatší. No a večer kolem osmé nebo deváté máme večerní svačinu což je většinou zase namazaný chleba.
Pořád mi přijde neuvěřitelné, že tu opravdu jsem. Za tyhle tři měsíce jsem zažila tolik věcí a procítila tolik emocí. I když nemůžu říct, že všechny byly pozitivní, určitě ty pozitivní převládají. A z těch negativních jsem se hodně naučila. Označila bych se spíš za stydlivého a trochu nesamostatného člověka a nikdy bych nevěřila, že budu schopná si tu najít nové kamarády, jít na party, na které nebudu skoro nikoho znát, popovídat si s řidičem autobusu, napsat testy v norštině, začít hrát badminton ve vedlejší vesnici a spoustu dalších věcí. A když jsem tohle všechno dokázala jen za tři měsíce, už se nemůžu dočkat co mě čeká v těch zbylých třech.
