Moin z Německa!

Můj tříměsíční pobyt v Německu se pomalu chýlí ke konci, a tak bych se s vámi chtěla podělit o to, jaké to bylo být na chvíli úplně sama v cizí zemi. Moje mladší já by v životě nenapadlo, že jednou opustím Česko, Prahu, všechna známá místa i své blízké a sama se vydám do neznáma – bydlet u úplně cizích lidí, které budu tři měsíce nazývat svou rodinou.

Být sama v cizí zemi zní děsivě, ale je na tom i něco neskutečně osvobozujícího. Ze začátku jsem si musela zvyknout na úplně nový život – jiný jazyk, jiné návyky a pocit, že nikoho pořádně neznám. Postupně jsem se ale naučila fungovat samostatně, cestovat sama a nebát se nových situací. Například když jsem jela z Flensburgu navštívit další výměnné studenty v okolí Hamburgu. Cesta trvala okolo čtyř hodin, což je v Německu vlastně považováno za docela krátkou vzdálenost.

I když člověk tráví hodně času sám, o to víc si začne vážit vztahů. Ať už těch doma v Česku, nebo těch nových, které na výměně vzniknou. Setkala jsem se s lidmi různých národností i věkových skupin a získala přátele tam, kde bych to vůbec nečekala. Velkou oporou pro mě byla moje host mamka, se kterou jsem trávila nejvíce času. Právě ona mi ukázala, že i úplně cizí člověk se může stát někým velmi blízkým.

Jedním z nejsilnějších momentů bylo první setkání s mojí host rodinou. Po semináři v Hamburku mě přijel vyzvednout host taťka, abych nemusela jet do Flensburgu sama. Čekání bylo nekonečné a strach, že na mě třeba zapomněli, narůstal každou minutou. Když ale konečně přišel, všechno ze mě spadlo. Ve Flensburgu nás vyzvedla host mamka a doma jsme společně uvařili večeři – obyčejné špagety carbonara. Přestože jsme nedělali nic výjimečného, tyto chvíle pro mě měly obrovské kouzlo. Bylo to tiché, přirozené seznamování, které si budu dlouho pamatovat.

Škola byla v mnoha ohledech jiná než doma v Praze. Nejvíce se lišil přístup ke studentům – jak ze strany organizace školy, tak hlavně ze strany učitelů. Každou přestávku jsme mohli trávit v blízkém parku a celkově panovala ve výuce velmi příjemná atmosféra. Učitelé podporovali debaty, kreativitu a práci ve skupinách a vedli nás k tomu, abychom se snažili přicházet na řešení sami. To sice často vedlo k poměrně náročným testům, ale zároveň jsem měla pocit, že výuka dává smysl.

Jako výměnná studentka z neněmecky mluvící země jsem se setkala s velmi vřelým přístupem. Učitelé chápali, že němčinu ještě úplně neovládám, a dávali mi prostor pracovat vlastním tempem. Kdykoliv jsem něčemu nerozuměla, mohla jsem se obrátit na ně nebo na spolužačky, které mi vždy ochotně pomohly. Ve škole jsem se také seznámila s dalšími výměnnými studenty, například se studentkou ze Švédska, což mi pomohlo cítit se méně sama.

Mimo školu jsem se věnovala atletice, na kterou mě přihlásila host mamka ještě před mým příjezdem, protože věděli, že se atletice věnuji i v Praze. Na trénincích jsem nebyla jediná výměnná studentka, takže trenéři byli zvyklí některé věci dovysvětlit, pokud jsem něčemu nerozuměla. Atletika pro mě byla nejen způsobem, jak zůstat aktivní, ale i skvělou příležitostí poznat nové lidi a zažít mezinárodní prostředí i mimo školu.

Ráda bych ještě zmínila místo, kde jsem byla, protože Flensburg pro mě byl úplně jiný než Praha. Malé přímořské město s proměnlivým počasím, mořem na dosah a klidnějším tempem života výrazně ovlivňovalo můj každodenní rytmus. Okouzlila mě místní příroda, a tak jsem často chodila na procházky, jen tak se toulat městem nebo podél moře, které pro mě jako pro Češku představovalo něco výjimečného. Hodně se tu taky jezdí na kole – můj host taťka takto každý den dojížděl do práce a já na tréninky.

Kdybych měla svůj pobyt zhodnotit, poznala jsem během něj spoustu skvělých lidí. Přátele jsem si našla jak ve škole mezi spolužáky, se kterými jsem trávila čas nejen během vyučování, ale i mimo něj, tak i mezi dalšími výměnnými studenty. Právě k nim jsem si vytvořila možná nejsilnější vztahy – ani jsem nečekala, kolik výměnných studentů v mém okolí bude, ale měla jsem štěstí na spoustu milých tváří. V mém okolí bylo několik českých i slovenských studentů, což bylo příjemné čas od času si popovídat česky, ale také i z jiných zemí, se kterými jsme zase mohli se bavit na podobném levelu němčiny.

Přestože jsem v Německu strávila „jen“ tři měsíce, byla to pro mě nezapomenutelná zkušenost. Uvědomila jsem si, jak důležité jsou pro mě vztahy s lidmi a jak moc dokáže člověka posunout situace, kdy je odkázaný hlavně sám na sebe. Neodjíždím jako úplně jiný člověk, ale rozhodně bohatší o zkušenosti, které si s sebou ponesu ještě dlouho. Doufám, že budu mít ještě příležitost znovu vyrazit za dobrodružstvím a poznávat svět.