Matyáš po svém návratu z ročního pobytu ve Finsku složil (jako vůbec první student na svém gymnáziu) rozdílové zkoušky a krátce na to i úspěšně odmaturoval. Následně nastoupil na ČVUT na fakultu eleketrotechnickou, ale brzy mu došlo, že ho toto studium nenaplňuje a tak ho na jeden semestr zanechal a začal pracovat jako kurýr, k čemuž ho dovedla jeho láska k řízení. Nyní je opět na ČVUT, tentokrát na fakultě stavební, a je si jistý, že nyní již je to správná volba. Kromě řízení miluje zemi, ve které strávil jeden rok svého života - Finsko. Jezdí tam pravidelně a se svoji hostitelskou rodinou je stále v kontaktu. Dle svých slov mu i více vyhovuje tamní styl života. Proč? Čtěte směle dál!

"Měl jsem z toho zcela samozřejmě respekt..."

Co tě přimělo k tomu, že sis podal přihlášku na studijní pobyt ve Finsku?

V patnácti jsem se začal učit finštinu, nejprve jako samouk a poté jsem začal chodit do jazykové školy na Smíchov. Bylo to jednoduše tak, že jsem v té době toho neměl moc na práci /smích/, a chtěl jsem něco dělat. Tak jsem si říkal, že spoustu lidí mluví alespoň třemi jazyky, já v té době uměl jen dva, tak jsem si chtěl přibrat ještě jeden. Podíval jsem se na nabídku jazykových škol v Praze a zaujala mě právě finština. Tehdy jsem toho o Finsku moc nevěděl, věděl jsem, že Kimi Räikkönen závodí ve Formuli 1, a že je to severská země, víc nic. Potom mě Finsko začalo opravdu fascinovat, takže mě bavilo i to studium toho jazyka. To mi vydrželo celé tři roky, vlastně až do odjezdu na pobyt. Když jsem s tím studiem jazyku začal, tak mě ale nikdy nenapadlo, že bych někam na rok měl odjet. Tu myšlenku jsem poprvé dostal až když moje sestra odjela do Anglie na studijní pobyt, tak jsem se o to začal zajímat. To, že moje volba padla na Finsko už pak bylo jenom logické – nikdy jsem tam nebyl, základy jazyka jsem celkem ovládal, takže to bylo jasné.

I přes znalost základů jazyka, jaký jsi měl pocit, když si odjížděl do Finska a věděl jsi, že to je na rok?

Já jsem z toho celkově měl prostě respekt. Nejvíce samozřejmě ze všech pravidel, které se studijním pobytem souvisí. To, že bych se Finsku nedomluvil, jsem se nebál, neboť anglicky jsem uměl a spoléhal jsem i na svoje finské základy. V tom jsem se samozřejmě mýlil, protože hned jak jsem přijel, tak mi došlo, že finština na kurzu v Praze a reálná finština jsou dvě odlišné věci. Pro mě byl ten studijní pobyt ale něco, co jsem opravdu moc chtěl, takže na nějaký strach prostě nebyl prostor, nezabýval jsem se tím.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi začal mluvit finsky plynule – že jsi se mohl bavit o jakémkoliv tématu?

To mi trvalo zhruba čtyři měsíce.

Jaký byl názor tvých rodičů na to, že odjedeš na rok studovat do zahraničí?

Abych byl upřímný, táta ze začátku nechtěl, abych odjížděl. Máma mě podporovala a řekla mi, že mám jet. S tím, že si ale musím být vědom toho, že to bude těžký rok…

…a měla pravdu?

No jasně, minimálně na začátku to těžké bylo, to je neoddiskutovatelné. Ale opravdu jenom na začátku. Celkově na ten rok teď nahlížím jako na nejlepší rok mého životu, a to myslím opravdu vážně a upřímně.

Pamatuješ si na ten mezičas mezi podáním přihlášky a „získáním“ hostitelské rodiny, byli jste spolu v kontaktu ještě před odjezdem?

Jasně, pamatuju. Ani to moc dlouho netrvalo, to čekání na hostitelskou rodinu. Už někdy v dubnu jsem věděl přesně kam pojedu. Takže už dlouhou dobu jsem s nimi byl v kontaktu. Oni mi ještě před odjezdem stihli popsat jejich styl života, a to mě samozřejmě uklidnilo. Byl jsem v takovém, řekněme, relaxačním módu, když jsem odjížděl.

Jak takový začátek pobytu ve Finsku vypadá – co se dělo po přistání na letišti v Helsinkách?

Hned se mě ujali dobrovolníci z YFU Finsko. Už tam čekali i další studenti YFU, kteří přilétávali ve stejný den. Z letiště jsme hned jeli na popříjezdový seminář, tzv. PAO, na němž jsme měli i základní jazykový kurz. Z těch zhruba šedesáti studentů, které jsem tam potkal, tam byli asi jenom tři, kteří už uměli alespoň trochu finsky.

A ty jsi byl jedním z nich?

No jistě /smích/.

"Setkání s hostitelskou rodinou byl nepopsatelný pocit. Neuvěřitelné emoce..."

Jak dál vypadal začátek tvého pobytu?

Na tom popříjezdovém semináři jsem strávil 5 dní a bylo to tam fakt parádní. Nemohla tam chybět pravá finská sauna například. Poté si pro mě přijela moje finská hostitelská máma přímo až tam. Teď si v hlavě vybavuju ten pocit, když už jsme všichni věděli, že je konec semináře, a že si nás jedou rodiny vyzvednout. To byly neuvěřitelný emoce. Nepopsatelný pocit. Obrovské očekávání – jaké to bude – přece jenom je to poprvé reálná schůzka s někým, s kým máš rok žít.

A jak ta schůzka proběhla v tvém případě?

Bylo to jedním slovem neuvěřitelný. I přesto, že jsme si už pár měsíců psali, tak to pro mě v podstatě pořád byli cizí lidé. Vyzvednout si mě přijela tehdy hostitelská máma a nejstarší brácha. Menší děti zůstaly doma. Musím říct, že na cestě z toho semináře domů panovalo v autě obrovské nadšení – vzájemné. Oni byli nadšeni, že jsem konečně s nimi a já to cítil stejně. Ptali se mě hned jak se mi líbí Finsko, podle toho, co jsme zatím viděli z auta, bylo to moc příjemné. Ten neuvěřitelný zájem, který o mě projevili už od začátku mi strašně pomohlo, a i díky tomu jsme si vybudovali velmi rychle vzájemnou důvěru. Poté přišla ta chvíle, kdy jsme přijížděli domů, do vesnice Kurkimäki, a moje hostitelská máma mi řekla, že jejich mladší syn neumí mluvit. V tu chvíli to ve mě úplně hrklo – nedokázal jsem si představit, jaké to bude, žít s dítětem, co nemluví. Vysvětlila mi, že je to forma psychického postižení. Ale teď můžu říct, že se z nás stali nejlepší kamarádi, i přes tento handicap.

Pojďme se teď trochu přesunout v čase do léta 2015, kdy ses vrátil ze svého pobytu. Jaký byl návrat a tvé zapojení do YFU CZ?

Hned ze začátku jsem měl strašně moc práce s rozdílovými zkouškami do školy, takže jsem neměl moc času se zapojit do dění YFU v Čechách. Ale potom, co jsem se dostal do čtvrťáku toho času už bylo víc a tak jsem se snažil pomoct jak to jen šlo. Pomáhal jsem například s kampaní – hlavně prezentacemi na středních školách v Praze, nebo na tzv. infoodpoledních.

"Učili jsme thajské studenty lyžovat v Žacléři. To jsou momenty k nezaplacení..."

Nyní ti položím těžkou otázku – dokázal bys vybrat svůj nejlepší YFU zážitek?

To je fakt těžký…. /chvíle přemýšlení/, ale už to mám. Byl to půlroční seminář – lyžák v Žaceléři. Bylo to naprosto geniální. Doteď mám před očima obraz toho, jak jsem učili například thajské studenty lyžovat, to jsou momenty k nezaplacení. Lyžovali jsem tam sice na takovým pidi vleku, ale bylo to fakt něco.

Měl jsi možnost se po návratu znovu vidět s hostitelskou rodinou?

Minulý rok za mnou do Prahy přijeli nejstarší brácha, máma a babička. Ukázal jsem jim nejhlavnější historické památky, vzal jsem je na české jídlo, bylo to super. Rok předtím tady byl ještě na návštěvě nejstarší brácha sám. Letos jsem jel do Finska a to hned dvakrát, v červnu na týden a pak ještě v červenci na 3 týdny.

Proč jsi tam jel dvakrát v tak krátkém časovém sledu po sobě?

Protože můj nejstarší brácha odcházel v červenci do armády a já jsem se bál, že když bych přijel až v polovině července, že už bychom se neviděli, takže jsem tam pro jistotu jel takhle nadvakrát. Slavili jsme spolu i jeho maturitu a zasnoubení.

Jaká je tedy ve Finsku povinná vojenská služba?

Všichni kluci si můžou vybrat, jestli chtějí jít na půl roku, nebo na rok. Většina lidi říká, že když už tam jdeš, tak je lepší jít na rok. Zároveň si tedy můžou vybrat, jestli chtějí jít na vojnu, nebo dělat nějakého sociálního pracovníka – třeba jako pomocníka v nějaké oblasti ve školství.

"Každý den se nachytám u toho, že přemýšlím, jak se to či ono dělá ve Finsku..."

Do jaké míry si myslíš, že tě pobyt ve Finsku ovlivnil v tom, jaký jsi teď člověk?

Upřímně musím říct, že ten fakt, že jsem žil během střední ve Finsku si připomínám naprosto každý den. Kdykoliv něco dělám, tak se nachytám u toho, jak přemýšlím, jak tuto nějakou činnost dělali ve Finsku. Ať už jde o učení, vaření, cokoliv. Od té doby co jsem se vrátil, se vždycky, když se něčeho snažím docílit, něčeho chci dosáhnout, tak se zamyslím nad tím, jak bych tuhle danou věc dělal ve Finsku, nebo jak by ji dělali Finové. Musím říct, že život tam mi přišel takový efektivnější.

Jak bys popsal tu změnu co se efektivnosti týče? V čem je život ve Finsku tak odlišný od života v Čechách?

Všichni lidé, se kterými jsem se tam setkal, tak byli nějakým způsobem neskutečně moudří. To, jak tam fungují mezilidské vztahy, kamarádství, všechno mi to přišlo tak jiné, od toho co znám odsud z Čech. Až bych řekl, že k sobě mají větší úctu a že přátelství u nich má větší váhu. Je to samozřejmě můj individuální pohled na věc a někdo by mohl mít naprosto jinou zkušenost.

Myslíš, že to může být tím, že sis tu zemi, jako ostatně většina výměnných studentů, idealizoval, nebo máš tento pocit i několik let po návratu, když jedeš do Finska jen na návštěvu?

Nemyslím, mám totiž ten názor i teď, když tam už nežiju a nemám nějaké tendence si Finsko idealizovat. Po návratu jsem tam byl mnohokrát a mám možnost si všímat i věcí, které tě jako zahraničního studenta prostě nenapadnou. Z mé vlastní zkušenosti z tamní střední školy mi prostě přijde, že se tam studenti učí efektivněji. Je to těžké to popsat, to by si musel každý zažít.

"Kdybych mohl vrátit čas a jít zpátky na gympl, tak bych určitě dával větší pozor..."

Jaký je tvůj vzkaz nynější generaci středoškoláků, kteří například váhají nad tím, mají-li vyjet na studijní pobyt do zahraničí?

Když jsem byl na střední a bylo mi nějakých šestnáct, sedmnáct, tak jsem měl často tendenci mluvit o učitelích dost nehezky, řekněme. Měl jsem klasické poznámky, že to ta naše učitelka neumí, nechápal jsem, co se nám snaží vysvětlit. Upřímně – byl jsem dost strašnej. Nyní se na to zcela samozřejmě koukám absolutně jinak. Proto bych chtěl vzkázat všem středoškolákům, kteří to třeba nyní vidí stejně, jako jsem to měl já, že učitelé to s vámi opravdu myslí dobře. Kdybych mohl vrátit čas, a jít znovu na gympl, tak bych mnohem víc ve škole zapojil mozek a mnohem víc bych dával pozor během výuky. Konkrétní příklad za všechny – vím, že kdybych během matematiky na gymplu dával větší pozor, tak bych s tím třeba neměl takový problém teď na vysoké škole. To samé platí pro chemii, biologii. Prostě jsem všechno dělal tak na sedmdesát procent, jen aby to bylo udělaný a to je prostě špatně.

Myslíš, že tahle sebereflexe přišla s věkem a nebo ti k ní pomohla i tvoje zkušenost se studiem ve Finsku?

Určitě je to věkem, ale jde to ruku v ruce s tím Finskem. Protože když už jsem k tomuhle všemu dospěl, tak mi došlo, že ve Finsku je to naprosto běžné, že všichni dávají absolutní pozor, že je tam prostě větší pořádek. Takže ještě jednou – můj apel zní, že učitelé tu opravdu nejsou proti studentům – naopak.