Anna-Laura je Švýcarkou, která se narodila v Portugalsku, ale téměř celý život prožila v Čechách. Aby toho nebylo málo, v lednu 2013 se vydala na roční studijní pobyt do Chile, kde ji hned po příletu čekal teplotní šok, neboť se ze zasněžené Prahy dostala do čtyřicetistupňových veder. Po svém návratu do České republiky odmaturovala na gymnáziu a byla přijata na ETH Zürich - jednu z nejprestižnějších univerzit na světě. Ve Švýcarsku již studuje třetím rokem a je tam i velmi aktivní dobrovolnící pro švýcarskou pobočku YFU.

"Ze začátku jsem si říkala, že ani nechci nikam jezdit..."

Co bylo tím impulsem, který tě navedl k přihlášení se na studijní pobyt v zahraničí?

Když můj starší bratr Nicholas odjel na rok do USA, tak jsem se začala rozhodovat, jestli by mě to taky lákalo. Po dlouhým váhání jsem si nakonec řekla, že spíš asi nechci. Jenže pak se Nicholas vrátil, já jsem měla možnost poznat různý zahraniční studenty, kteří se rozhodli strávit svůj pobyt v Čechách, setkala jsem se s dobrovolníky… a tohle všechno mě přesvědčilo, že bych vlastně chtěla někam vycestovat. Byla jsem v té chvíli už přesvědčená, že mi to nějakým způsobem změní život.

Proč sis vybrala Chile?

Protože jsem si o tom hodně povídala s dobrovolnicí Veronikou Kissiovou, která tam strávila pár měsíců během stáže ve YFU Chile, a to mě asi přesvědčilo. Jako druhou volbu jsem měla Finsko, ale nakonec jsem zvolila tuhle vzdálenější variantu. A jsem moc ráda, že jsem se takhle rozhodla.

Jak probíhal ten rozhodovací proces?

Já jsem si určila, že chci jet buď do Jižní Ameriky, nebo do Skandinávie. A Chile se mi zdála jako skvělá země, jen sem toho o ní moc nevěděla. Díky tomu, že jsem se s Veronikou setkala na různých dobrovolnických akcích, tak mi nabídla, že to spolu můžeme probrat a na základě toho jsem se rozhodla, že je to správná země, kde chci strávit rok svého života.

Jakými jazyky jsi mluvila plynule před odletem do Chile?

Česky, německy (švýcarskou němčinou), anglicky a ještě jsem kdysi dávno uměla italsky, ale to už jsem bohužel zapomněla.

Takže tvá španělština před odjezdem byla…

…nulová. Když jsem se rozhodla, že pojedu do Chile, tak jsem se přihlásila na zhruba tříměsíční kurz do institutu Cervantes v Praze. Tam jsem se naučila nějaké základy a říkala jsem si, že mi to bude na začátek stačit. Samozřejmě, že se ukázal pravý opak. Když jsem přijela, tak jsem uměla tyto fráze „Ahoj“ „Jak se máš?“ a „Jmenuji se Laura…“ /smích/.

"Po třech měsících jsem už mluvila plynule..."

Jak dlouho ti tedy trvalo, než jsi se dostala na řekněme komunikativní úroveň a poté než jsi začala mluvit plynule?

Moje hostitelská rodina nemluvila žádným jiným jazykem, než španělštinou, tedy kromě mých dvou starších sourozenců, ale ti nebydleli s námi… takže jsem byla nucena mluvit španělsky hned od začátku. To jsem brala jako velkou výhodu, protože mě to prostě nutilo se naučit ten jazyk co nejrychleji. Po zhruba dvou měsících jsem už mluvila celkem obstojně a když mi začala škola – v Chile začíná školní rok až v březnu – tak už to šlo strašně rychle. Řekla bych, že po třech měsících už jsem mluvila plynule.

Co jsi dělala během těch dvouměsíčních prázdnin, které byly na programu hned na začátku tvého pobytu?

Hlavně jsem byla se svoji hostitelskou rodinou. Téměř každý den jsem byla u bazénu, protože tam v lednu je kolem čtyřiceti stupňů, takže se moc jiného nedalo dělat. Navíc moje hostitelská máma má baletní školu, takže jsme spolu různě pojížděli po různých městech a vesnicích, kde jsem pomáhala s organizováním tréninků pro děti – bylo to moc zajímavý.

Vím, že tvoje vlastní rodina je velmi aktivní, co se YFU týče…

…jo, můj táta byl s YFU na studijním pobytu, když mu bylo osmnáct. Poté moji prarodiče hostili různé zahraniční studenty ve Švýcarsku, moje teta byla na studijním pobytu, stejně jako oba mí bratři. Všichni jsme zároveň aktivní dobrovolníci.

Takže předpokládám, že když jsi se nakonec rozhodla vycestovat, že tě v tom rodiče podpořili…

…přesně tak. Vždycky mi říkali, že to je skvělá zkušenost, že pokud budu chtít jet, tak mě v tom podpoří, ale zároveň zdůrazňovali, že když se rozhodneme nejet, že to taky není špatné rozhodnutí. Spíš nám zdůrazňovali tohle, že máme tu možnost výběru, že je to na nás.

"Moje hostitelská rodina nebyla nikterak bohatá, pocházejí z chudších poměrů, ale přesto mě přijali jako plohodnotného člena..."

Jaký byl tvůj začátek pobytu v Chile? První hodiny a dny tvého pobytu?

Většina studentů zažívá hned po přistání kulturní šok, u mě se spíš jednalo o šok teplotní /smích/, protože jsem přijela z české zimy do chilského léta, takže jak jsem říkala, tam bylo zhruba 40 stupňů a já jsem přijela nabalená, abych ušetřila místo v kufru. První dny byly zajímavé – mám takovou historku. Já se hrozně bojím pavouků, a hned první den, co jsem přijela do hostitelské rodiny po zhruba desetihodinové cestě autobusem ze Santiaga de Chile do mého města, tak jsem šla na záchod a našla jsem tam obrovského pavouka. Moc jsem v té chvíli nevěděla, co mám dělat, protože jsem samozřejmě španělsky hned první den neuměla, tak jsem to nechala být. Po asi půl roce na to přišla řeč s moji hostitelskou mámou a jí to bylo strašně líto, protože v den mého příjezdu celý dům uklidila, ale nakonec tam ten pavouk stejně byl /smích/.

Jak bys popsala ten pocit toho setkání s rodinou, která až do té doby byla jen virtuální a najednou jsi tam s nimi byla a věděla, že tam budeš rok žít?

Bylo to hrozně zajímavý a moc příjemný, protože jsem potkala lidi, co si mě chtějí vzít mezi sebe na rok a to i přesto, že sami na tom finančně nebyli nikterak zázračně, pocházeli spíš z jednodušších poměrů, ale přesto mělo to srdce vzít si dalšího člena rodiny. Přijali mě mezi sebe jako plnohodnotného člena a to bylo strašně krásný. Samozřejmě to nebylo vždycky jednoduché, protože jsme měli mezi sebou kulturní rozdíly, ale nakonec jsme vždycky našli společnou řeč.

Jak jsi se zapojila do chodu českého YFU po tvém návratu v lednu 2014?

Já jsem s tím začala de facto hned po návratu a dělala jsem toho spoustu. Například interview – pohovory se zájemci o studium, organizovala jsem dobrovolnické setkání, organizovala jsem sportovní akce – volejbal… bylo to fajn, protože všichni lidi ze YFU si prošli tím stejným, takže mi rozuměli asi nejvíc ze všech.

Dokázala bys vybrat svůj nejlepší YFU zážitek?

To je hodně těžká otázka. A asi to nedokážu… všechny ty akce, všechny ty YFU semináře mají něco do sebe a nejde vybrat co je lepší. Ale řekla bych, že mezi ty nejlepší zážitky patří všechny semináře, nebo například to, když jsme na PDO 2015 společně s Lídou vedly Free Time Activities – takže kdybych si musela vybrat, tak bych řekla asi to.

Měla jsi možnost se znovu vidět se svojí hostitelskou rodinou po konci tvého pobytu?

Zhruba po prvním semestru na vysoké škole jsem se rozhodla, že pojedu na asi pět týdnů zpátky do Chile. Tři týdny z toho jsem strávila u hostitelské rodiny a bylo to opravdu hezký. Bylo to jako kdybych se vrátila domů. A to je myslím ten nejhezčí pocit, co může student během pobytu získat.

Kam tě zavedly tvé akademické kroky po maturitě v Praze?

Nastoupila jsem na ETH Zürich (Swiss Federal Institute of Technology – pozn. aut.), což je technická vysoká škola. Rozhodla jsem se jednoduše proto, že ETH patří mezi top deset nejlepších technických škol na světě, a protože jsem Švýcarka, tak jsem chtěla zkusit, jestli mě vezmou bez přijímaček. Chtěla jsem studovat něco s technikou, takže studuju informatiku.

"Potřebovala jsem čas, abych si tady zvykla..."

Jak probíhalo přijímací řízení?

Měla jsem různé body, co jsem musela splnit, abych byla přijata bez přijímaček. Mezi ně patřilo třeba to, že jsem už musela být přijata na vysoké školy v Praze, musela jsem mít vystudované určité předměty během posledních dvou let na gymnáziu, musela jsem mít celkový průměr pod 1,5 a pak jsem musela doložit, že umím německy a to bylo vše.

Jaké bylo odstěhovat se do tvé druhé domovské země a začít studovat na jedné z nejprestižnějších univerzit na světě?

Já jsem znala Švýcarsko dobře, protože jsem tam s rodiči jezdili téměř každé prázdniny a říkala jsem si, že to nebude zas tolik rozdílné, ale pak když jsem přijela, tak jsem zjistila, že jsem se mýlila… a došlo mi, že jsem víc Češka než Švýcarka. Byl to pro mě takový druhý studijní pobyt, protože jsem se všechno musela naučit, i když jsem uměla už německy. Potřebovala jsem prostě čas, abych si tady zvykla. A teď jsem moc spokojená.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Momentálně jsem ve třetím ročníku, takže bych za rok měla dokončit bakalářské studia. Určitě bych chtěla pokračovat v magisterském studiu tady na ETH, a taky bych chtěla odjet někam na studijní pobyt, na Erasmus. Na to si ale musím ještě trochu vylepšit známky /smích/. A potom… to se uvidí. Nemám budoucnost ještě nějak naplánovanou. Vůbec netuším, kde skončím. Možná zůstanu tady, možná se vrátím zpět do Čech.. teď to nedokážu říct.

Jsi aktivní dobrovolnicí i pro YFU Švýcarsko?

Jojo, jsem regionální ředitelka pro region Curych a Schaffhausen – tady okolní dva kantony. Mám pod sebou inbound program – to znamená hledání hostitelských rodin, umisťování rodin na školy, podpora kontaktních osob atd.

"Každý by měl jít svojí cestou..."

Jak si myslíš, že tě tvůj studijní pobyt v Chile ovlivnil v tom kdo teď seš a co děláš?

Myslím, že kdybych celý život žila jen na jednom místě, tak bych pak neměla dostatek odvahy se vydat někam jinam. A ten krok do neznáma musí někdy nastat a já jsem přesvědčená, že se mi díky němu otevřel úplně jiný svět. A hlavně díky mým zahraničním zkušenostem mám jiný pohled na svět a že si určitých věcí vážím víc. Hlavně už teď nemám takové problémy se bavit s cizími lidmi, nebo mluvit před velkými davy. Což se mi hodí, protože jsem tady na škole v představenstvu studentské asociace pro studenty IT a mám na starosti vysokoškolskou politiku – a myslím, že do takové pozice bych se nedostala, kdybych neměla YFU zkušenost.

Jaký je tvůj vzkaz nynější generaci středoškoláků?

Myslím, že by každý měl jít svojí cestou a nebrat příliš velké ohledy na to, co si o tom myslí ostatní. Prostě udělat to, co uvnitř sebe cítí, že je správné a ne to, co ostatní říkají, že asi bude správné. Taky to, že i když odjedou na rok pryč, tak sice nejspíš něco propásnou, ale že zažijí tolik nových věcí, že se opravdu nevyplatí přemýšlet o tom, co ztratí, ale co získají.