"Hned v tom momentě jsem se zamilovala do toho projektu..."

Vzpomeneš si na ten impuls, který tě přivedl k tomu, že jsi se přihlásila na studijní pobyt v zahraničí?

Jasně, pamatuju si na to. Začalo to tím, že jsme u nás na škole na němčině měli YFU školní prezentaci, kam přišli Martin s Kamilou (ředitel YFU CZ a outbound koordinátorka – pozn. aut.) a já jsem věděla, že ještě chci něco zažít během třeťáku. Ta prezentace se mi moc líbila, už tam mě Kamila přesvědčila, že jet na půl roku by byla škoda, že je to moc krátká doba a tak jsem se rozhodla jet na rok. Dá se říct, že hned v tom momentě jsem se do toho zamilovala, do toho projektu. Líbilo se mi, že to není jen jazykový pobyt, že je to opravdu mezikulturní výměna, že zažiju něco kompletně nového. Já jsem už v té době měla předjednané pobyty (krátkodobé) s jinými organizacemi, kde zbývalo jen podepsat smlouvu… no ale pak jsme měli na škole tuto YFU prezentaci a já jsem si byla stoprocentně jistá, že chci jet s nimi. Pak jsme ještě šli na tzv. Infoodpoledne, kde mi máma řekla, že jestli o to stojím a zařídím si to, tak můžu jet. Pak už to šlo rychle. YFU mi dalo všechny podklady, které jsem vyplnila no a již v únoru, relativně brzo, jsem získala hostitelskou rodinu.

Co tě vedlo k výběru Rakouska?

Já jsem určitě chtěla jet do německy mluvící země, v tom jsem měla jasno. Z nějakého důvodu jsem nechtěla jet do Německa, prostě mi přišlo tak nějak fádní. Zároveň jsem hodně moc chtěla do hor a do přírody a říkala jsem si, že v Rakousku mám mnohem větší šanci se dostat blíž přírodě. Zároveň mi přišlo takové neobjevené. Pro mě a pro moji rodinu to je takový všední soused, kam jsme ani moc nejezdili. Já jsem byla na dva dni ve Vídni se školou, ale jinak jsem ho moc proježděné neměla. Takže jsem si seřadila moje možnosti takhle: 1. Rakousko, 2. Švýcarsko, 3. Německo.

Jasně, takže všechny německy mluvící země. Jak na tom byla tvoje němčina před odjezdem?

No zrovna před týdnem jsem tam byla, a mluvili jsme se svoji hostitelskou rodinou o tom, protože si myslím, že jsem v té době neviděla svoji němčinu příliš objektivně /smích/… no a byla na tom špatně. První dva měsíce jsem nějak extra moc nemluvila. Samozřejmě, že když bylo něco důležitého, tak jsem to zvládla. Ale ve škole to bylo těžký. Když jsme se během nějaké konverzace zorientovala a chtěla něco přidat, tak už se mluvilo o něčem jiném samozřejmě. Bylo to také způsobené tím, že jsem byla v Innsbrucku, kde mají velký dialekt. První dva měsíce tedy byly těžší… ale už cestou na pobyt, ve vlaku, jsme si řekla, že nechci používat angličtinu, takže vše, co jsem potřebovala jsem zvládla v němčině. Ale určitě to nebylo lehké.

"Po cestě na pobyt převládalo nadšení a těšení se..."

Nebála ses toho, že se dostaneš do situací, kdy nebudeš rozumět, nebo kdy nedokážeš vyjádřit co chceš?

Předtím než jsem odjela, tak jsem si říkala, jaký asi pocity budu zažívat po té cestě vlakem a myslela jsem si „ty se holka určitě budeš bát…“, ale pak když jsem v něm opravdu seděla, tak spíš převládalo nadšení a těšení se na to, že je to vlastně jedno velké dobrodružství, takže ikdyž jsem se určitě dostala do situací, kde jsem nerozuměla, tak jsem prostě všechno odkývala /smích/ což vedlo samozřejmě k úsměvným momentům. Když se mnou hostitelská rodina mluvila o něčem důležitém a chtěla abych opravdu rozuměla, tak jsme si prostě vyjasnili, že obě strany rozumí tomu, o čem se jedná a bylo to.

Co ti řekla tvoje rodina na tvůj nápad odjet na rok do zahraničí?

No, máma, jelikož jsme na sebe dost fixovaní a nikdy jsme od sebe takhle dlouhou dobu nebyly, tak si to musela trochu přebrat v hlavě. To se podařilo i díky tomu Infoodpledni, kde slyšela příběhy jiných studentů a asi tam opravdu pochopila, že ten rok je skutečně potřeba a je to adekvátně dlouhá doba. Když tohle pochopila, tak mi řekla, že jestli si myslím, že to zvládnu, tak mám určitě jet. Přítel od mamky říkal, že to je skvělá možnost a že bych ji rozhodně měla využít.

Ty jsi dostala hostitelskou rodinu téměř půl roku před odjezdem na pobyt. Myslíš že ti to nějak pomohlo, že jsi o ní věděla už takhle brzy?

Jestli mi to nějak pomohlo… to asi ne. Hodně studentů je vystresovaných, protože nemají rodinu třeba ještě měsíc před odjezdem, ale já bych tomu nepřidělovala zas tak velkou váhu. My jsme si sice pár emailů vyměnili, psali jsme si o tom jak se máme, rodina mi poradila co si mám vzít s sebou. Ale že by to nějak ovlivnilo kvalitu toho pobytu, to určitě ne.

Jaké máš vzpomínky na ten den kdy jsi odjela vlakem z Prahy s vidinou toho, že odjíždíš na celý školní rok?

No já jsem byla úplně nadšená, protože já úplně miluju cestování vlakem. To nadšení mi vydrželo přesně až do Českých Budějovic, kde byl nějaký problém a já jsem se všemi mými zavazadly musela přestupovat do autobusu. Pak jsem jela přes Linz do Innsbrucku. Tam se mi vrátilo nadšení z toho, jak krásné vlaky mají v Rakousku. Pak přišla vtipná situace, kdy já jsem vlastně nevěděla, jak moje hostitelská rodina vypadá /smích/. Oni věděli jak já vypadám, samozřejmě, ale jinak jsem netušila… takže jsem byla na nádraží a vůbec jsem nevěděla ke komu mám jít. Můj hostitelský táta prošel kolem mě a já jsem si říkala, že by to mohl být on. On se pak vracel a viděl mě jak tam stojím se všemi těmi zavazadly, plus jsem měla YFU tričko, tak se mě zeptal jestli jsem ta Radka /smích/ a už to bylo. Hned z nádraží jsme jeli nakoupit, tak se mě hned zeptal, co chci k večeři. Poté jsme projížděli městem a moje hostitelská rodina mi hned vysvětlovala kde co je, přitom já jsem absolutně netušila kde jsem.. pak mi doma ukázali pokoj, najedli jsem se, a bylo to skvělý.

Měla jsi mezi příjezdem do Rakouska a začátkem školy ještě nějaký volný čas?

Jojo, měla jsem tam asi týden, nebo deset dní předtím, než mi začala škola.

Jak si tento volný čas využila?

Pracovně /smích/. To bylo fakt vtipný. My jsme měli zahradu, kde jsme stavěli ohradu pro slepice, a zrovna ten týden jsme ji celou natírali. Bylo to parádní!

"YFU semináře nás vždycky motivovaly v tom, co chceme ještě stihnout během zbývajícího času..."

Dokázala bys vybrat top tři momenty, na které máš nejkrásnější vzpomínky ze svého studijního pobytu?

No, určitě maturitní ples, který se konal o Vánocích. Tam se to všechno přelomilo. Jak jazyk, tak vztahy ve třídě. Taky jsem si v tom období uvědomila, jak moc jsem vděčná za svoji hostitelskou rodinu. Bylo to asi poprvé, co jsem se cítila jako 100% součástí té maturitní třídy. Zároveň tam přišel takový ten moment, kdy se něco změnilo a já jsem začala všemu rozumět. Celý den jsem jen chodila za ségrou a říkala jí „Já všemu rozumím!“. /smích/

Jako další bych vybrala celkově všechny YFU semináře, který byly super. Jezdili jsme na takový hrad a  všechny ty semináře nás motivačně nakopli k tomu, co všechno ještě chceme stihnout ve zbývajícím čase. Plus jsme se tam vždycky potkali se spoustou skvělých lidí. Zároveň bylo fajn, že jsme vždycky díky tomu semináři dokázali odjet na 3 dny z toho místa, kde jsme bydleli.

A jako třetí moment – to byly moje osmnácté narozeniny, to byla parádní oslava.

Měla jsi možnost se po návratu potkat znovu se svoji hostitelskou rodinou?

Jojo, já tam jezdím celkem často. To spojení je pěkný, těmi vlaky. Ráno nasednu v Praze a po obědě už jsem u své hostitelské rodiny. Jezdím za nimi aspoň čtyřikrát až pětkrát ročně.

Vrátila jsi se na začátku léta 2016, co tě čekalo v Praze co se školy týče?

U mě na gymplu mě čekaly komisionální zkoušky ze všech předmětů, takže moje léto bylo takové studijní. Učení se ale vyplatilo, protože jsem v září všechny ty zkoušky zvládla a nastoupila jsem do maturitního ročníku. A zároveň jsem nastoupila na přípravky na medicínu. No a celý ten rok jsem měla na programu jenom učení, učení, učení. V květnu jsem odmaturovala, a v červenu mě čekala série přijímacích zkoušek na medicínu. Hlásila jsem na první, druhou i třetí lékařskou fakultu. A nějakým zázrakem mě vzali na všechny, takže jsem si mohla vybírat. Rozhodla jsem se pro třetí lékařskou fakultu na Vinohradech. Přišla mi tak nějak nejblíž mému srdci, a tomu, jak bych se chtěla dál vyvíjet a učit. Teď mám za sebou jeden semestr zatím.

"Mě to zaměstnání dává obrovský smysl..."

To, že jsi chtěla jít na medicínu byl dlouhodobý plán, nebo tě to napadlo až v posledních letech?

Je to ve mně už hodně dlouho. Jsem ovlivněná z domova, tím, že moji oba rodiče jsou zubaři. Takže ať chci, nebo ne, tak se s tím prostředím dennodenně setkávám. A taky když jsem byla malá, tak jsem jednu dobu byla celkem dost nemocná a ležela jsem asi dva měsíce v Thomayerově nemocnici a mě to tam přišla jako hrozná sranda. No a mě to zaměstnání dává obrovský smysl, takže si myslím, že když tomu člověk věří a dokáže si to odůvodnit, tak je to krásná práce. Dá se říct, že mě nikdy nenapadlo se hlásit na nějakou jinou školu.

Takže na příštích šest let máš na programu učení…

Jo, už jenom pět a půl, to už je dobrý. Dá se to nějak zvládnout.

Myslíš si, že tě tvůj roční pobyt v Rakousku ovlivnil v tom, jaká teď jsi, jak se díváš na svět?

Ano, myslím, že mě to ovlivnilo ve strašně moc směrech. Určitě jsem taková otevřenější. Když se s někým bavím, nejvíc mě zajímá, jestli si s tím člověkem rozumím, jestli se navzájem chápeme, a ne jestli je z místa A nebo z místa B. Dále se teď už vůbec nebojím někam jezdit, že už nejsem taková uzavřená v Čechách. To Rakousku pro mě byl první zážitek, kdy jsem někam jela sama a otevřelo mi to tu cestu do světa. Zároveň to jsou obrovský vzpomínky. Někdy vidím na spolužácích, kteří jdou rovnou z gymplu na vysokou, že jsou z toho vyčerpaní, a že nemají žádný velký zážitek. Pro mě to Rakousko bylo dlouhý, někdy těžký, ale hlavně skvělý neuvěřitelně silný zážitek. Zároveň je pro mě důležité, že se mám kam vracet. Teď jsem nad tím přemýšlela, že kdybych neměla žádné závazky a vazby, a měla si vybrat mezi Prahou a Innsbruckem, tak bych hned jela do Innsbrucku. Pro mě je to mnohem větší domov, než Praha. No a samozřejmě taky jazyk – určitě se chci zaměřit více na němčinu a případně i jít po škole do Rakouska nebo Německa.

Chtěla bys žít v Rakousku?

Nevím, jestli úplně na celý život. Ale třeba na získání atestace bych tam chtěla odjet. Nebo do Německa… po atestaci bych se chtěla vrátit domů do Čech. No ale uvidíme jak to ještě celé bude.

Co bys vzkázala nynější generaci středoškoláků, kteří váhají mají-li se vydat studovat do zahraničí?

Já si myslím, že v dnešní době je to čím dál tím víc potřeba. A že čím víc lidí vyjede, tím lepší bude celková situace ve společnosti. Lidi tím získají nadhled a jiné názory, než ty, které jim jsou vštěpovány v místě, kde dosud tráví celý život. Takže ať už na semestr nebo na rok, určitě by to měli zkusit. Díky takové zkušenosti si budou moct vybudovat vlastní mentalitu, vlastní osobnost. Budou na to mít mnohem více svobody, než tady doma. Rozhodně tím nemůžou nic ztratit, jenom získat. A zároveň jim trochu závidím, že můžou jet, protože bych hned jela znova /smích/.