Kubu čekalo po návratu z Nizozemí mnoho nových věcí. Po prvotních rozvahách o podstupování rozdílových zkoušek se rozhodl vrátit do třetího ročníku a setkal se tak s novým kolektivem. Na jeho gymnáziu Přípotoční přešel ze sportovního oboru do všeobecného zaměření a přestal s jeho milovaným basketbalem. Již během svého pobytu koketoval s myšlenkou herectví, neboť jeho hostitelská maminka účinkovala v tamním ochotnickém divadle. Začal tedy se školním divadelním souborem. Ten později vyměnil za Divadlo bez debat, kam se dostal po úspěšném absolvování konkurzu. V tomto divadle působil téměř dva roky. Během maturitního ročníku se hlásil na DAMU a JAMU, na činohru. Na DAMU se bohužel nedostal, ale na JAMU postoupil do 2. kola a posléze byl přijat. Odmaturoval, jak sám říká, s odřenýma ušima, ale nyní se již plně může věnovat tomu, co ho naplňuje - studiu herectví.

"Byl jsem vlastně strašně znuděnej...."

Pamatuješ si kdy sis podal přihlášku na studijní pobyt v Nizozemí?

Jo, jo! Pamatuju si to. My jsme si doma s touto myšlenkou hráli – tedy.. máma prvně tento nápad smetla ze stolu s tím, že nikam nepojedu. Pak se ale potkala s Aničkou Škopkovou a sama mi nabídla, že bych mohl někam jet. Já jsem na to okamžite kývnul, protože jsem v té době byl vlastně strašně znuděnej sám sebou a tím stereotypním životem typu: škola – trénink – domů – škola – trénink – domů. Bylo to pořád dokolečka. No a kvůli tomu zranění, měl jsem dvě vyhřezlý plotýnky, jsem ani ten basket nemohl hrát naplno… takže jsem byl na jednom tréninku, pak jsem zase ležel, zase jsem se do toho musel dostávat. Takže tenhleten rádoby “útěk” mi přišel jako super řešení. A když mi to ještě máma sama nabídla, tak jsem si řekl, že musím jet. A bylo to naprosto skvělý rozhodnutí. Rád tvrdím, že jsem na pobyt odjel jako poupátko a vrátil jsem se jako květ /smích/.

Proč jsi si vybral Nizozemí?

No, protože jsem měl tak trochu přistřižený křidýlka. Bylo mi zkrátka řečeno, že musím zůstat v Evropě. Původní plán byl pobyt v USA, ale o tom máma nechtěla ani slyšet, takže jsem se rozhodoval mezi evropskými zeměmi. Bloudil jsem po mapě: Německo - ne, Rakousko - ne, Skandinávie - ne, Švýcarsko - ne, Belgie -ne, Francie – ano, ale bohužel nemluvím francouzsky… Nizozemí – ano! Ta země pro mě měla určitou jiskru. Už jsem tam předtím byl a líbilo se mi, takže nebylo o čem diskutovat. Takže jsem máme řekl, že jsem se rozhodl pro Nizozemí, a ona bylo spokojená.

Pamatuji si, že před odjezdem si holandsky nemluvil vůbec. Jaké to bylo, přijet do země, jejíž jazyk neovládáš ani trochu?

Bylo to moc zajímavý! Moje hostitelská maminka skoro vůbec neuměla anglicky, takže na začátku jsem využívali hodně znakovou řeč /smích/. Zbytek Holandska ale umí anglicky docela obstojně, takže jsem s ostatníma mohl komunikovat hned ze začátku. Karin – moje hostitelská maminka – byla tím hlavním důvodem, proč jsem se ten jazyk musel honem rychle naučit.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi se naučil natolik, že jsi mohl například ve škole normálně fungovat?

Zhruba 3 měsíce, abych dokázal vnímat otázky ostatních a dokázal na ně nějak smysluplně odpovědět. Po  půl roce už jsem mluvil tak, že mi lidi začali říkat, že jsem z Belgie. Začal jsem si hodně v tom jazyce věřit, necítil jsem stud, takže to bylo super.

"Čekal jsem na letišti asi třicet minut, protože jsem si nevzal YFU mikinu..."

Jaký byl tvůj příjezd tvůj příjezd do Nizozemí?

První bylo setkání na letišti. Čekal jsem na svoji rodinu asi 30 minut, protože jsem udělal velkou chybu a nevzal jsem si na sebe YFU mikinu, jak nám bylo doporučeno /smích/, měl jsem na sobě sáčko a košili – no a takhle to dopadlo. Potom jsem se tedy setkal s Karin, jejím synem a tehdejší ředitelkou holandské pobočky YFU. Bylo to krásný setkání. Nejdřív se mnou komunikoval spíš můj hostitelský brácha (který s námi ale nebydlel...), protože uměl alespoň trochu anglicky. Já si z toho momentu pamatuju jak strašně moc jsem byl unavenej. Karin navrhla, že se půjdeme projít po Amsterdamu, že mi to tam všechno ukážou, takže jsme se vydali do města. Dali jsme si kafe a poté jsme šli na takovou tu okružní jízdu lodí po amsterdamských kanálech – no a tam... jsem usnul /smích/. Na konci té jízdy mě probudili a řekli, že už asi pojedeme domů. Jeli jsme tedy z Amsterdamu do Eindhovenu. Po cestě jsme se zastavili na jídlo – dal jsem si salát s krájenou šunkou a dresinkem. Když jsme přijeli před dům, můj hostitelský brácha nás vysadil a odjel a my jsme šli dovnitř – Karin šla normálně až do obýváku a já jsem se začal zouvat. V tu chvíli se na mě podívala pohledem „co to proboha děláš?!“ – rychle mi bylo vysvětleno, že se tam nezouvá, stejně jako ve většině holandských domácností. Poté mi Karin ukázala můj pokoj, dali jsme si další kafe a já jsem se šel zabydlet. Zbytek večera jsme strávili díváním se na televizi, které jsem rozuměl, protože tam mají programy v angličtině s holandskými titulky.

Dokážeš vybrat nejlepší zážitek spojený s YFU?

Tyjo! Nejlepší zážitek?! Strašně skvělý bylo když jsme jeli s holandským YFU na výlet do Prahy. Už po cestě  jsme všem s Bertem (další český student, který byl v té době na pobytě v Nizozemí – pozn. autora) ukazovali všechno, co jsem poznávali z Čech, bylo to senzační. Už jen ty naše hory jim přišli zajímavé, protože v Nizozemí žádné hory prostě nejsou... když jsme přijeli do Prahy, tak jsem si šel pro kufr, podíval jsem se vedle sebe a tam stáli moji tři nejlepší kamarádi! To bylo skvělý, úžasný, prostě nejlepší! Potom jsme se šli ubytovat. Bylo parádní ukazovat ostatním výměnným studentům moje rodné město – Prahu.

Jaký to byl pocit, být v Čechách, ale vědět, že tvůj pobyt ještě není u konce, že ještě musíš na pár týdnů do Nizozemí?

Zaprvé – bylo to strašně praktický, protože jsem si už domů odvezl polovinu všech věcí. Na druhu stranu to byl prostě jen výlet. Byl jsem na chvilku doma. Bylo to jiné, než potom po návratu, protože i během toho výletu jsem byl hlavou pořád v Nizozemí a tělem v Čechách. Ale nesmírně jsem si to užíval.

"Na divadlo bych byl jinak moc velký posera..."

Jsi pořád v kontaktu s Karin? Viděli jsem se po konci tvého pobytu?

Viděli jsme se. Já jsem za ni do Nizozemí již nejel, ale ona mě přijela navštívit sem do Prahy. Spojila to s koncertem Andrei Bocelliho a strávili jsme spolu celý víkend. Pořád si posíláme dopisy, dostávám od ní dárky k narozeninám a přání k Vánocům. Píšeme si maily....

...v holandštině?

Ano, ano. Už to není úplně bezchybná holandština, ale pořád to jde.

Jak si myslíš, že ti tvůj studijní pobyt pomohl se někam posunout?

Předtím, než jsem odjel jsem byl takový stydlivý chlapec. Některých věcí jsem se prostě bál. Na pobytu jsem se otrkal, vyspěl jsem tam a rozhodně mi to pomohlo v tom, kde jsem teď. To, že se budu věnovat divadlu, mě napadlo tam, a to si myslím, že by mě jinak nenapadlo, protože bych na to byl moc velký posera.

Doporučil bys tedy Nizozemí nynějším středoškolákům jako destinaci pro jejich studium v zahraničí?

Jasně! Jen ať jedou! Určitě, Nizozemí je naprosto skvělá země a myslím, že by si to tam všichni užili.