O Finsko se začala zajímat již na druhém stupni základní školy. Ještě před nástupem na střední školu se rozhodla, že se bude učit finsky a v druhém ročníku SŠ si již podávala přihlášku na roční studijní pobyt. Po návratu ji na jejím pražském gymnáziu (Gymnázium Nad Alejí) umožnili dělat srovnávací zkoušky a naskočit tak rovnou do čtvrtého - maturitního ročníku. To, dle jejích vlastních slov, nebylo vůbec jednoduché, protože ji po chvilce čekala maturita a přijímačky na vysokou. Vše ale zvládla a dostala se tak na její vysněnou Fakultu veterinárního lékařství do Brna. Během tamního studia již stihla jednu měsíční stáž - ano hádáte správně, ve Finsku - a nyní je v rámci programu Erasmus na studijním pobytě v jihofrancouzském Perpignanu.

"V deváté tříde jsem se začala učit finsky jako samouk..."

Podle čeho sis vybrala Finsko jako „svoji“ zemi na studijní pobyt?

Já jsem se začala o Finsko zajímat už někdy v šesté třídě na základce. Poslouchala jsem jednu finskou kapelu a v tý době akorát začínalo být populární YouTube, kde jsem slyšela rozhovor s touto kapelou ve finštině a strašně se mi líbila ta řeč. V tu dobu jsem se rozhodla, že jednou pojedu na Erasmus do Finska (protože jsem ještě nevěděla o žádných středoškolských pobytech...). V deváté třídě jsem se začala učit finsky, jenom jako samouk, no a v prváku na střední jsem začala chodit na kurzy a ve druháku jsem se přihlásila na studijní pobyt s YFU. Upřímně jsem o té zemi zas tolik nevěděla, chtěla jsem tam jet hodně kvůli tomu jazyku. Během studia na gymplu jsem se postupně o Finsko celkově začala zajímat, ale na začátku všeho byla ta touha umět finsky.

Finština rozhodně nepatří k nejjednodušším jazykům – jaká byla tvoje znalost tohoto jazyka před odjezdem?

V té době jsem asi rok a půl chodila na kurzy a půl roku jsem měla soukromou učitelku, ale nemůžu říct, že bych na tom byla nějak skvěle. A hlavně po příjezdu do Finska jsem zjistila, že ta úroveň je úplně někde jinde. Nějaký základy gramatiky jsem měla, což mi samozřejmě pomohlo ve škole, takže jsem tam nepřijela úplně finštinou nepolíbená.

Jaké byly začátky, co se týče rozmluvení a dorozumění se?

Určitě byly těžký, ale tím, že ve Finsku všichni mluví anglicky a zároveň počítají s tím, že na začátku tvoje finština nemůže být nějak dobrá, tak ti vyjdou vstříc a snaží se ti to ulehčit. Já jsem se toho ale moc nebála, protože jsem se prostě hodně moc těšila. Když to třeba porovnám s tím, jak jsem teď odjížděla do Francie, tak teď jsem si to hodně uvědomovala – bylo mi jasné, že nemluvím tím jazykem, a že kvůli tomu můžou nastat problémy – to před těmi 7 lety prostě nebylo. Nepřipouštěla jsem si to. Mám z toho opravdu úplně dva jiné pocity. Žádný strach, jenom jsem se těšila. Ani jsem necítila, že by mi měl někdo chybět, prostě jsem tam chtěla odjet. Samozřejmě to pak celé nebylo růžové, měla jsem nějaké problémy a měnila jsem i hostitelskou rodinu. V té druhé rodině nemluvili vůbec anglicky, takže to bylo těžší, řekněme. Ale nebyl to pro mě tak velký problém, jak si někteří mohli myslet.

"Nejdřív mě rodiče chtěli pustit jen na týden. Pak na měsíc. A pak jsem se dohodli, že pojedu na rok..."

Jaká byla reakce tvých rodičů na to, že chceš na rok odjet studovat do zahraničí už během střední školy?

Já jsem u nás na škole viděla prezentaci od YFU už někdy na podzim v prváku, takže jsem měla choutky vyjet už na druhák. Máma mi ale řekla, že bych ještě měla počkat, a že si o tom promluvíme až budu ve druháku. Když potom na to přišla řeč, tak rodiče chtěli abych jela na týden, nebo na dva během léta. Na to jsem samozřejmě řekla, že takové pobyty neexistují, že s YFU můžu jet na rok nebo na semestr. Potom mě rodiče chtěli pustit na měsíc. No a takhle to šlo několik měsíců, až rodiče došli k tomu, že to je pro mě opravdu moc důležité a že mě nechají jet na celý rok. Myslím si, že to pro ně bylo těžké, ale že se na to takhle zpětně dívají jako na skvělé rozhodnutí. Určitě viděli, že mi to pomohlo i osobně – že jsem tam dospěla. A když jsem se pak o rok později stěhovala na vysokou školu, tak prostě věděli, že to zvládnu a že se o mě nemusejí bát. I teď, když jsem jela do Francie, tak už vědí, že se o sebe dokážu postarat ve světě. No a v neposlední řadě jsou rodiče samozřejmě rádi, že umím finsky, že jsem tím tak trochu výjimečná (smích).

Pomohl ti tvůj studijní pobyt ve Finsku v tvém dalším rozvoji, ať již osobním nebo akademickém?

Samozřejmě mám napsáno v životopisu, že umím finsky a to mi pomohlo – třeba loni jsem strávila měsíc na stáži na klinice ve Finsku. To se můžeme shodnout, že kdybych neuměla finsky, tak je dost nepravděpodobné, že by mě tam vzali, protože tam se moc nemluvilo anglicky. Když jsem tu stáž hledala, tak jsem napsala email na desítky klinik, a ačkoliv mě v některých odmítli, tak byli vždy překvapení z toho, že umím finsky. Během té stáže jsem se potkala s hodně lidmi, kteří třeba taky hostili a tím jsem se dostala mezi podobně smýšlející lidi, což je samozřejmě fajn. Myslím si, že když si lidi čtou můj životopis, tak je to prostě zaujme – teď jsem na Erasmu ve Francii a tady se mě na to doktoři na klinice, kde teď jsem, taky často ptají. Takže musím říct, že je to takovej dobrej icebreaker.

...takže ti to dává, řekněme, punc originality?

Určitě. I v Česku se mi stávalo, ať už mezi kamarády, nebo cizími lidmi, že jsem pro ně byla „ta, co byla na rok ve Finsku“. Je to prostě něco výjimečného. Loni se mi stala taková věc ve škole – měli jsme pár přednášejících z Finska a já jsem po konci té přednášky za nimi přišla, zrovna když vysvětlovali mým spolužákům, že když budou chtít jet na kliniku do Finska, tak by měli umět tu řeč, načež samozřejmě spolužáci reagovali tím, že to je škoda. Já jsem jim ale hned finsky odpověděla, že to je super, a že bych tam tedy mohla jet. Tomu doktorovi úplně spadla čelist, dal mi vizitku a říkal, že se mu mám určitě ozvat, že hledají nové doktory. Pár týdnů na to jsem byla na klinice a asistovala jsem u nějaké operace, kde se semnou jeden doktor začal bavit o té finské přednášce a říká mi „Představte si, že tam byla nějaká slečna, která prý umí finsky...“ (smích).

"Skvělé bylo, jak se k nám zachovalo české YFU po návratu z pobytu..."

Jaký je tvůj nejlepší zážitek spojený s YFU?

Pro mě to všechno bylo svým způsobem nejlepší zážitek. V tom roce bylo pár negativních momentů, na které si ale jednoduše nevzpomínám, ty jsem vytěsnila a pamatuji si jen to dobré. A z toho je těžké vybrat to nejlepší. Ale kdybych měla vybrat jedno opravdu skvělé období, tak to bylo to, jak se k nám chovalo české YFU po návratu z pobytu. Byla jsem ještě trochu rozhozená z ciziny a tím, že jsem se mohla setkat s dalšími studenty, kteří na tom byli stejně jako já, tak mi to opravu pomohlo se nějak dostat zpátky do české reality. Není to teda nejlepší zážitek, ale celé to období jednoho roku po návratu do Prahy.

Doporučila bys českým středoškolákům, aby vycestovali na rok do Finska, nebo do některé ze skandinávských zemí?

Určitě záleží na člověku a na tom, co od toho roku očekávají. Já jsem osobně zažila to, že někdo se z toho pobytu předčasně vrátil, takže je podle mě důležité, aby tam studenti odjížděli s určitou motivací. Ta země není rozhodně jednoduchá – jazyk je těžký, počasí není příliš vlídné... Ale je to samozřejmě skvělý zážitek. Už jenom tím, že je to o hodně jiné, než v Čechách. Finsko je pro mě taková správná země. Věci tam fungují. Ať už to je mezilidská komunikace na úřadech, služby ve městech... tohle si myslím, že platí pro celou Skandinávii.

Čemu se věnuješ v současné době?

Momentálně jsem v Perpignanu na soukromé veterinární klinice. Učím se zde různé praktické i teoretick věco z veterinární medicíny psů a koček od francouzských doktorů. Celý den za nimi chodím, koukám jim pod ruce a sem tam něco sama udělám. Narozdíl od pobytu ve Finsku me zde potkal kulturní šok. No a samozřejmě se nemůžu ubránit porovnávání s Finskem. Ale užívám si to moc, je super, že už jsem věděla do čeho jdu.