"Těšila jsem se, že budu mít díky YFU možnost objevit něco nového..."

Vzpomeneš si na období, kdy sis podala přihlášku ke studijnímu pobytu s YFU? Co tě k tomu přivedlo?

Já jsem o možnosti jet na studijní pobyt moc nevěděla. Takže jsem o tom poprvé slyšela, až když u mě bylo YFU na škole. Tehdy, když jsem to slyšela, tak mi to přišlo jako skvělý nápad a hned jsem si představovala, že vyjedu a že to taky jednou zažiju na vlastní kůži. Hodně mě přesvědčilo, že i ty, i Martin /ředitel YFU CZ – pozn. aut./ jste sami na tom pobytu, takže jsem si říkala, že do toho určitě musím jít.

Jak dlouho jsi přemýšlela nad výběrem země a proč padla tvá volba nakonec právě na Německo?

Docela dlouho. Hodně jsem skákala z Brazílie přes Švýcarsko do Německa. To jsem si nakonec vybrala asi nejvíce kvůli jazyku, ale taky kvůli tomu, že jsme tehdy s rodiči jezdili jen na jedno místo a já se těšila, že díky YFU budu mít možnost objevit něco nového. Takže jsem chtěla poznat Německo z jiných stránek – jak geografických, tak kulturních.

Říkáš, že sis vybrala Německo kvůli jazyku – jak jsi na tom byla s němčinou před odjezdem?

Před odjezdem bych si sama dala takovou úroveň A2. Docela jsem se dorozuměla, věděla jsem zhruba tak co mi lidi chtějí říct, ale rozhodně gramatika byla šílená, slovíčka jsem neuměla… a ve výsledku, když jsem tam přijela, tak jsem zjistila, že tam lidi stejně mluví úplně jinak, než se učíme ve škole, takže to byl takový šok.

"Rodiče mě podpořili... jen chtěli, abych jela do anglicky nebo německy mluvící země..."

Nebála ses tedy toho, odjet na rok do Německa, když sis v němčině nebyla příliš jistá?

To víš, že jo. Myslím, že kdo se před odjezdem alespoň trochu nebojí, tak není normální. To podle mě prostě patří ke studijnímu pobytu. No a díky tomu, že tam je taková hezká neznámá, tak ten strach nehraje žádnou roli. Strašně jsem se na ten pobyt těšila a byla jsem opravdu zvědavá jaké to bude.

Co ti řekla tvoje rodina na to, že chceš odjet na rok do zahraničí?

Rodiče mě podpořili, jediné, do čeho mi nějak zasahovali bylo to, kam pojedu. Chtěli, abych si vybrala anglicky, nebo německy mluvící zemi. Kde jsem se nesetkala s přílišnou podporou byli moji prarodiče. Ti byli spíš skeptičtí… a radši by samozřejmě byli, když bych zůstala v Čechách, ale nakonec se s tím smířili a myslím, že jsou rádi, že jsem jela.

Pamatuješ si na to období mezi podáním přihlášky a získáním hostitelské rodiny?

Jasně, já jsem podala přihlášku v říjnu a hostitelskou rodinu jsem dostala někdy koncem května. Takže řekněme, že to čekání bylo relativně dlouhé, ale ve srovnání s ostatními studenty jsem ji získala ještě celkem včas. Samozřejmě, že celé to období jsem byla hrozně natěšená. A hned jak jsem tu rodinu získala, tak jsem šla na internet a začala jsem si hledat všechny informace o tom místě, kam jsem jela.

Byla jsi se svoji hostitelskou rodinou v nějakém kontaktu mezi květnem a srpnem, kdy jsi odjížděla?

Jojo, napsali jsme si pár emailů, já jsem jim poděkovala za to, že si mě vzali. A pak jsem si povídali o více praktických věcech – co si mám vzít s sebou za oblečení, jestli pojedeme hned po příjezdu na nějaký výlet, atd.

"Z Prahy jsem jela do Hamburku na pětidenní popříjezdový seminář..."

Jaký byl tvůj den O, den odjezdu? Co se ti honilo hlavou ve vlaku do Hamburku?

Já si ten den pamatuju úplně přesně, protože to byl den po mých narozeninách! Takže já jsem celé narozeniny strávila tím, že jsem balila, přebalovala, znovu balila /smích/. Odjezd byl ztížený tím, že když jsme byli na pražském hlavním nádraží, tak se na tabuli odjezdů neobjevilo moje nástupiště až do pár minut před odjezdem.. takže jsem letěla jak blázen, aby mi ten vlak neujel. Ani jsem se vlastně nestihla pořádně rozloučit s rodiči a kamarádkou, která tam se mnou byla. Ale když na se na to teď zpětně dívám, tak to možná bylo v něčem jednodušší. Honilo se mi toho hlavou spoustu – jaké to bude? Jaký bude ten YFU seminář? Najdu si tam nějaké kamarády? Bude mě mít hostitelská rodina ráda?

Takže jsi z Prahy jela přímo na popříjezdový seminář německého YFU a až poté jsi se viděla se svoji rodinou?

Přesně tak, to byl pětidenní seminář, kde jsem měla možnost poznat ostatní zahraniční studenty, kteří rovněž bydleli v severním Německu. Našla jsem si tam super kamarády a hodně jsme tam probírali mezikulturní rozdíly, měli jsme spoustu seminářů, her… hodně jsem si to užila.

Hned po tom semináři jsi nastupovala do školy, nebo jsi měla ještě nějaké prázdniny?

Já jsem šla hned do školy, protože v tom mém Bundeslandu škola začínala už v létě a už tak jsem přijela o týden pozdě. Pro mě to byl celkem šok, protože škola mi začínala v 7:30 a hlavně jsem musela jezdit buď vlakem, nebo na kole. To byl nezvyk, protože z Prahy jsme byly zvyklá na to, že jsem chodila do školy pěšky. Díky tomu, že moje hostitelská ségra šla první den se mnou, všechno mi ukázala a představila mi nějaké spolužáky, tak to bylo o hodně jednodušší – necítila jsem se na to všechno tak sama.

"Napsala jsem písemku na třináct bodů, lépe, než něktěří mí němečtí spolužáci..."

Dokázala bys vybrat top tři zážitky z toho celého roku?

Asi bych řekla, že to byly Vánoce, kdy jsme s kamarádkami pekly cukroví, daly jsme si dárky.. a udělaly jsme si takové vlastní Vánoce prostě. Pak bych asi vybrala ještě jeden moment na začátku toho pobytu, kdy ta třída sama od sebe zorganizovala grilování, aby mě mohli lépe poznat, a to mi přišlo jako hrozně hezké gesto. No a potom když jsem napsala jednu písemku na třináct bodů, což je v podstatě jednička a měla jsem lepší skóre, než někteří mí spolužáci, tak to byl krásný pocit zadostiučinění.

Měla jsi po svém návratu do ČR možnost vidět se znovu se svoji hostitelskou rodinou?

Jasně, já jsem tam poté jezdila skoro každý měsíc, vždycky na víkend. Vídala jsem se s nimi hodně.

Co na tebe čekalo, co se týče školy, po tvém návratu do Čech v létě 2014?

Já jsem chtěla dělat rozdílovky, ale bohužel mi to škola nedovolila… takže co jsem musela udělat bylo to, že jsem měla dopsat všechny testy, co moje třída během toho roku psala. Úplně každej… což bylo samozřejmě dost šílený. Já jsem se celý srpen učila a pak někdy v září jsem psala celkem asi padesát testů. Tedy asi dva denně. Musím říct, že i když to bylo náročné, tak mi to pomohlo v tom, že jsem se naučila učit na maturitu. Ta příprava na ni mi pak už nepřišla tolik stresující.

Takže jsi šla zpátky do maturitního ročníku…

…přesně tak.

"Šla jsem studovat germanistiku na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy..."

Jaké byly tvoje další plány, poté co jsi se dostala do čtvrťáku?

Tak já jsem hned poté začala s řidičákem, no a s učením na maturitu. Co jsem taky udělala a myslím, že to můžu doporučit všem je, že jsem si udělala jazykový certifikát. Dostala jsem ho na úrovni C1. No a pak přišla maturita a já jsem se přihlásila na vysokou školu tady v Praze na germanistiku. Zároveň jsem se dostala na jednu vysokou školu do Německa, ale díky tomu, že jsem tady dostala jednu výhodnou pracovní nabídku, která mimo jiné měla hodně co dělat s němčinou, jsem se rozhodla zůstat v Praze a jít studovat na filozofickou fakultu.

Co je náplní studia germanistiky?

No, bohužel to není tak zábavné, jak to zní /smích/. Jde v podstatě o lingvistiku, takže zkoumání jazyka jako takového – tady tedy se zaměřením na němčinu. Je to hodně o zkoumání gramatiky. Já sama musím přiznat, že bych si tento obor již znovu asi nezvolila a asi bych se přihlásila například na německá studia na Fakultě sociálních věd. Ale vzhledem k tomu, že jsem s tím začala, tak to chci dodělat.

Ty jsi teď ve třetím ročníku bakalářského studia?

Jojo, připravuju se na státnice.

"Chystám se vydat do Švýcarska... za prací i za studiem..."

Jaké jsou tvé další plány ohledně magisterského studia?

Já se musím přiznat, že na nějaké další studium moc zatím nepomýšlím, protože jsem v podstatě až doteď byla pořád ve škole a musím říct, že nemám moc chuť tady pokračovat v nějakém navazujícím studiu. Ráda bych se vydala do Švýcarska a tam bych nejdřív chtěla zkusit pracovat a pak bych se rozhodla, jestli bych tam šla na magisterské studium, nebo, kdo ví, začala s něčím úplně jiným.

Jak jsi se zapojila do dění v českém YFU?

Po návratu jsem se zapojila hned, protože jsme v létě měli dobrovolnický seminář a já jsem tam jela s vidinou toho, že se podívám co to znamená být dobrovolníkem, co to obnáší. A myslím, že mi to hodně pomohlo, protože jsem tam poznala další dobrovolníky, dozvěděla jsem se čím bych tak mohla YFU pomoct a hlavně mi to dalo příležitost zůstat v prostředí stejně smýšlejících lidí, kteří zažili to stejné. No a od té doby jsem dobrovolnice.

Co jsi konkrétně jako dobrovolník YFU dělala?

Pomáhala jsem především se školními infoprezentacemi, s informačními večery /Infoodpoledne/ a pak s přípravou různých seminářů a menší akcí pro studenty, hostitelské rodiny, či dobrovolníky… například International brunch.

"Ve YFU pracuji jako outbound koordinátorka..."

A pak nastal zlom a z dobrovolnice se stala zaměstnankyně…

…jo, já jsem práci měla, ale nebyla jsem s ní úplně tak spokojená. A jelikož se zrovna tou dobou místo outbound koordinátora ve YFU kanceláři uvolnilo, byla jsem moc ráda, že jsem dostala tuto možnost. Protože pracovat pro organizici, se kterou sdílím stejné hodnoty a principy je něco úžasného. A moc si užívám, že díky této práci můžu své zkušenosti z pobytu předávat dál.

Ve zkratce – co obnáší tvá práce outbound koordinátorky?

Především se starám o studenty, kteří se rozhodnou vyjet do zahraničí. Od prvního momentu, kdy nám pošlou přihlášku, přes přijímací pohovor, až po vyplňování profilu. Starám se o komunikaci se zahraničními partnery YFU, o koupi letenek našim studentům.. jednoduše řečeno je mám na starosti od přihlášení se až do odletu.

"Naučila jsem se žít sama se sebou..."

Jak si myslíš, že tě zkušenost ze zahraničního pobytu změnila v tom, jak se teď díváš na svět?

Já si myslím, že je nemožné, aby to někoho nezměnilo. Když člověk na takovou dobu odjezde od své rodiny a známých, tak ta změna prostě přijít musí. Pomohlo mi to hodně v tom, že jsem víc samostatná a že jsem se naučila více spoléhat sama na sebe. Hlavně mi to ale dalo to, že jsem se naučila žít sama se sebou. Že jsem se naučila akceptovat samu sebe. Což si myslím, že je něco, co hodně lidí neumí, nebo nedělá. A myslím si, že vztah, jaký máme sami se sebou je ten nejdůležitější. Z toho vychází také to, že jsem si teď mnohem jistější při jednání s lidmi.

Vím, že někteří středoškoláci mají strach, že odjezdem na roční pobyt do zahraničí mohou „ztratit“ rok života v Čechách… své kamarády, společenské vazby a že se tu vše změní. Je tomu skutečně tak?

Já si myslím, že tomu tak určitě není. Ještě jsem nepotkala jediného studenta, který by litoval toho, že na pobyt odjel. A to jsem studentů už potkala mnoho. Musím říct, že je jasné, že člověk o nějaké zážitky v Čechách přijde. Ale to, co se mu dostane, ty zážitky tam – to je daleko cennější. Ať už mluvíme o novém jazyku, mezinárodních přátelstvích, nové zkušenosti… Takže si myslím, že to určitě stojí za „ztracení“ některých zážitků tady z Čech.

Kdybys mohla jet ještě jednou, jakou by sis vybrala zemi a podle čeho bys vybírala?

Teď bych si vybrala asi nějakou španělsky mluvící z Jižní Ameriky.. takže asi Uruguay. Já mám rád moře, mám ráda teplo a hrozně ráda bych se naučila španělsky, takže výběr je jasný.

Co bys chtěla vzkázat nynější generaci českých středoškoláků?

Neváhejte a určitě jeďte, protože to bude nejlepší rok vašeho života a můžu vám garantovat, že toho nebudete litovat.