Mezinárodní prostředí je pro Nicholase jak stvořené. Je to Švýcar, který se narodil v Portugalsku, ale většinu života strávil v Čechách. Po návratu ze studijního pobytu s YFU v USA v roce 2012 a úspěšně složené maturitě se vydal studovat mezinárodní vztahy do Ženevy. Během bakalářského studia se přihlásil na výměnný pobyt Erasmus a byl přijat na University of Sydney, kde strávil poslední semestr svého studia a kde dopsal bakalárškou práci. Posledních pět měsíců byl zpět ve Švýcarsku, kde podstupoval základní vojenský výcvik, který je tam, na rodzíl od ČR, ještě stále povinný. Za dva týdny odlétá do Ruska, protože se rozhodl, že umět tři jazyky je málo.

"Chtěl jsem na vlastní oči zažít tu americkou high school..."

Jak a kdy tě poprvé napadlo přihlásit se na studijní pobyt s YFU?

Už můj táta byl s YFU na pobytě, když byl na střední, takže se o tom doma hodně mluvilo. Pamatuju si, že jsem si dlouho říkal, že to chci taky zažít. Přihlásil jsem se tedy hodně brzo, někdy už v září 2010, skoro tedy rok před odjezdem. Chtěl jsem mít tu přihlášku co nejdřív vyplněnou a mít klid prostě.

Proč padla tvá volba zrovna na USA?

Doma jsme hodně o tom kam pojedu mluvili. Rodiče mi říkali ať si vyberu něco exotického, nebo alespoň nějakou zemi, kde se mluví jazykem, co ještě neznám. Třeba Francii, nebo Brazílii.. ale já jsem hodně chtěl do Ameriky. Hlavně proto, že mi táta říkal všechny historky co on tam zažil, a já jsem chtěl zažít to stejné. Chtěl jsem si zažít ten americký sen. Musím říct, že jsem tam nejel kvůli jazyku… chtěl jsem na vlastní oči zažít americkou high school, prostě všechno to, na co jsem se koukal jako dítě ve filmech.

..takže s angličtinou jsi neměl problémy během pobytu?

Nene, jazyka jsem se opravdu nebál. Spíš jsem se bál toho odlišného stylu života. Ale zároveň musím říct, že jsem se hodně těšil. Před odjezdem jsem četl všechny blogy ostatních výměnných studentů a už jsem tam chtěl taky být. V angličtině jsem se samozřejmě zdokonalil během pobytu, ale nebyl to ten hlavní důvod, proč jsem na pobyt jel.

Rodiče tě tedy v tvém odjezdu podporovali…

…jasně, tu podporu od nich jsem měl neustálou. Hlavně to přišlo tak automaticky, že pojedu, tím že o tom táta doma opravdu hodně mluvil. Dá se říct, že já už jsem skoro počítal roky, kdy taky budu moct odjet. Takže jsme s rodiči neřešili jestli pojedu, ale spíš kam pojedu. Oni mi tedy tvrdili, ať zkusím něco jiného, než Ameriku, ale já jsem si nedal říct /smích/. Ale podporovali mě opravdu již od začátku. Jediné, komu se to nelíbilo, byla babička.

Pamatuješ si kdy ti byla přidělena hostitelská rodina?

Už na PDO (předodjezdový seminář) jsem dostal informaci, že mám rodinu. Pak jsem ještě chvíli čekal na oficiální potvrzení, ale podle mě už někdy v červnu jsem měl kontaktní údaje na svoji rodinu. Dostal jsem od nich i email, kde psali, že se na mě těší. Pamatuju si ale, že ostatní studenti, co jeli se mnou do USA čekali na hostitelské rodiny mnohem déle, než já. Asi jsem měl štěstí.

Byl jsi se svoji hostitelskou rodinou v nějakém kontaktu ještě před odjezdem?

Vůbec ne. Jenom jsem od nich dostal jeden ten email, kde mi psali, že se těší až přijedu a ať se připravím, že hned první víkend co u nich budu, tak pojedeme k Niagarským vodopádům. Legrační na tom bylo to, že jsem zapomněl, jak ta rodina vypadá. Takže po příletu do Washingtonu D.C. jsem moc nevěděl koho hledat… ale čekal tam na mě už hostitelský táta s nápisem „Nicholas“. Takže s rodinou jsem v kontaktu před odjezdem moc nebyl.

"Poprvé v životě jsem letěl sám letadlem..."

Jak tedy vypadaly tvé první hodiny pobytu v USA?

Ten den byl zvláštní, protože jsem například poprvé v životě letěl sám letadlem, hned jsme měli zpoždění, samozřejmě, takže když jsem přiletěl do Chicaga, tak jsem tam byl o čtyři hodiny později, než bylo původně v plánu. Tím pádem jsem do Washingtonu dorazil asi až o půlnoci. S mým hostitelskou tátou jsme jeli domů, kde už čekala hostitelská maminka. Já jsem od YFU věděl, že ta rodina si ten rok vzala dva k sobě dva studenty (tzv. double-placement, pozn. aut.) – takže jsem věděl, že budu mít hostitelskýho bráchu, ten už ale spal, protože měl za sebou taky cestovní den. S rodinou jsem si tedy dal večeři, nějaký salát, pak jsem si šel dát sprchu, kde mi tekla jen studená voda a já se tehdy nechtěl chodit ptát jak se pouští teplá, tak jsem se osprchoval jen v tý ledový /smích/. Pak jsem šel do pokoje, kde už byl můj hostitelský brácha ze Švédska, který tím, že přijel dřív, tak si vybral stranu a lepší postel samozřejmě /smích/. Ráno jsme se probudili, podívali se na sebe, prohodili „nice to meet you“ a došlo nám, že tam takhle spolu budeme žit rok. Ten brácha mi pak ukázal co a jak funguje v tom baráku, protože tím, že jsem přijel v noci, jsem si moc nepamatoval ani kde je obývák, kuchyně a tak…

A co první dny, nastoupil jsi hned do školy, nebo jsi měl ještě prázdniny?

Během prvních dnů jsme vyrazili k těm Niagarským vodopádům, asi na dva nebo na tři dny. Ještě s námi jela bývalá výměnná studentka, která u té rodiny byla přede mnou. Takže můj první velký zážitek z Ameriky byl výlet ke kanadské hranici. Jinak jsem měl ještě prázdniny, asi dva týdny, takže po návratu z Niagary jsme zařizovali různé administrativní věci, doklady, zápis do školy – se vším mi pomáhala hostitelská rodina. Musím říct, že první ty týdny byly takový „na pohodu“.

"Vejdeš do jídelny a tam sedí dva tisíce studentů, a ty nikoho neznáš..."

Jaké jsou top tři zážitky z tvého pobytu v USA?

Tak to je opravdu těžké říct. Protože těch zážitků bylo hrozně moc. Určitě jeden za všechny by bylo poznávání USA, já jsem měl štěstí, že mě hostitelská rodina brala na spoustu míst, protože vím, že to není obvyklé a ne všichni studenti to tak mají. Největší zážitek ale byl ten, když jsme s mým fotbalovým týmem byli ve finále tamního turnaje a na ten zápas se přišlo podívat dva až tři tisíce lidí. To když jsem srovnal tady, když člověk hraje na vesnici a přijde se podívat třicet lidí, tak to byla docela změna… to byl velký zážitek. Neuvěřitelný zážitek taky byl, když jsem byl lyžovat v Kalifornii u Lake Tahoe, to byla fakt nádhera. Zároveň velký zážitek, a ne nutně pozitivní, byl hned první den ve škole. Když prostě přijdeš během obědové pauzy do jídelny a tam sedí dva tisíce studentů a ty si musíš vybrat kam si půjdeš sednout, když vůbec nikoho neznáš. Ten pocit si pamatuju doteď. Nebylo to zrovna lehký, ale zážitek to je silnej. Ale nemůžu vypichovat jednu nebo dvě věci, protože beru ten pobyt jako celek. Musím říct, že celý ten pobyt byl obrovskej zážitek.

Měl jsi možnost znovu vidět svoji hostitelskou rodinu po skončení pobytu?

Jojo, hned asi tři čtyři týdny po mém návratu oni přijeli do Evropy. Já jsem byl jejich dvanáctý student a oni se rozhodli pro všech dvanáct studentů uspořádat takové velké setkání, takový reunion v Německu. Celkově se nás z dvanácti sešlo asi deset, bylo to moc fajn. Svýho hostitelskýho bráchu a jednu ségru jsem viděl pak v létě 2013, když jsem byl ve Švédsku. Pak jsme se viděli o Vánocích 2015 ve Švýcarsku, kam přijela moje rodina. A pak ještě jednou v roce 2016, když opět uspořádali reunion všech svých studentů, tentokrát v Praze. Bylo to moc fajn, protože jsem všem mohl ukázat kde jsem vyrůstal, odkud jsem. Kromě toho nějak v kontaktu nejsme. Nevoláme si každý týden.

Zapojil jsi se po návratu do ČR v roce 2012 jako dobrovolník YFU?

Jo! Mě se ten nápad líbil už před odjezdem. Líbil se mi ten nápad toho jak funguje YFU a i všichni lidi, kteří to dělali. Jako dobrovolník jsem pomáhal hlavně při organizování různých seminářů. Nejaktivnější jsem byl asi hlavně ten první rok po návratu. Dále jsem se potom zapojil do chodu evropského YFU, pomáhal jsem organizovat YES semináře (největší seminář pro evropské studenty, pořádaný každý rok na konci června v Německu, pozn. aut.), byl jsem i na různých seminářích YFU Německo. Pak už jsem toho nemohl dělat tolik, protože jsem se učil na maturitu. No a poté jsem odjel studovat do Švýcarska a tam jsem se hned zapojil jako dobrovolník. Měl jsem nějaké představy o tom co bych chtěl dělat. Takže se ze mě stal.. jak bych to jen řekl – regionální ředitel, nebo koordinátor pro oblast Ženevy. Organizoval jsem různé prezentace, staral jsem se o studenty, kteří byli v Ženevě, nebo chtěli odjet ze Ženevy. Mým cílem aby tam vznikla nějaká YFU komunita, která tam v té době moc nebyla. Mám za to, že se to celkem povedlo. Teď tam jsou tak dvě tři stálé hostitelské rodiny, máme tam i nějaké dobrovolníky, jsem za to rád. Pak jsem odjel na další výměnný pobyt, na Erasmus a od té doby už nejsem aktivní dobrovolník. Ale samozřejmě do budoucnosti, nevidím důvod proč se nezapojit znovu.

"Jeden studijní pobyt mi nestačil, tak jsem se přihlásil na Erasmus..."

Kam jsi se rozhodl jít studovat po maturitě?

Já mám rodiče ze Švýcarska, takže pro mě bylo snem vždycky jít studovat do Švýcarska. V momentě, kdy jsem se měl rozhodnout co jít studovat už jsem věděl, že jsem vždycky chtěl dělat mezinárodní vztahy, takže jsem měl dvě možnosti – buď zůstat v Čechách, nebo odjet do Švýcarska. Podal jsem si tedy přihlášku do Ženevy, kam mě vzali a vydal jsem se tedy na bakalářské studium tam. Od září 2014 do ledna 2017 jsem tedy studoval v Ženevě… no a jelikož mi jeden studijní pobyt nestačil, tak jsem na poslední semestr studia se vydal na Erasmus. Měl jsem velké štěstí, protože jsem se po výběrovém řízení dostal na University of Sydney v Austrálii. Tam jsem dokončil studium, napsal jsem bakalářku. Od té doby mám teda takovou „pauzu“ v uvozovkách. V uvozovkách proto, protože ve Švýcarsku ještě pořád platí povinná vojenská služba, takže jsem v červenci nastoupil na vojnu, kde jsem byl až doteď.

Jak vypadá základní vojenský výcvik ve Švýcarsku?

No, je to samozřejmě obrovská změna od studentského života. Nebo v podstatě ode všeho, co jsem až do té doby zažíval. Bylo to asi to nejtěžší, co jsem doposud zažil. Já jsem čekal, že to bude hodně fyzicky náročné, nakonec ale ta psychická náročnost hrála větší roli. Člověk tam tráví celý týden se stejnými lidmi, se kterými je na pokoji. V podstatě neexistuje volný čas. Budíček máš kolem páté ráno a spát chodíš v jedenáct večer, a furt něco děláš. A teď je ze mě normálně voják /smích/. Moc si teda nedovedu představit, že bych byl voják z povolání a vím, že těch dvacet jedna týdnů nestačilo na to, abych byl profesionál. Ale přece jenom jsem dostal základní výcvik, naučil jsem se střílet ze zbraně, jezdit vojenskými vozidly, takže to byl obrovskej zážitek a na jednu stranu jsem rád, že jsem si tím prošel, ale na druhou stranu ještě že to bylo jen těch dvacet jedna týdnů, a že už jsem doma.

"Budíček je mezi pátou a půl šestou..."

Zkus popsat tvůj klasický den na vojně…

…takže jak jsem říkal, mezi pátou a půl šestou je budíček. Pak je na programu ranní sport, třeba půl hodinový běh. Pak snídaně, na kterou máš tak patnáct až dvacet minut. No a pak se jde pracovat. Často ty dny začínají pochodem s plnou polní, a jde se třeba na střelnici, kde strávíš téměř celý den. Tam se učíš základy toho, jak zacházet se zbraní. Odpoledne může být jiný program – učíš se třeba řídit ty vojenská vozidla, to, jak fungují. Je v tom hodně teorie taky. Po zhruba deseti týdnech jsme normálně trávili dva tři dny v týdnu venku v lese, kde jsme si museli postavit nějaký přístřešek a tam jsme spali. V druhé polovině toho výcviku bylo normální, že jsme jednu až dvě noci z týdne spali venku. Zhruba jednou až dvakrát do týdne jsme měli volno, že jsme mohli jít z kasáren ven, třeba na večeři, ale v jedenáct už jsme museli být zpátky v posteli. No a v sobotu ráno je volno, můžeš jet domů, ale v neděli večer musíš být už zase zpátky. Takže každý týden dostaneš takhle jeden den volna

Myslíš, že ti studijní pobyt s YFU pomáhá nyní v každodenním životě, v tom co teď děláš a jak vnímáš svět kolem sebe?

Určitě, myslím si, že kdybych nejel s YFU na studijní pobyt, tak bych si nikdy netroufnul jet studovat na vysokou školu do zahraničí, nebo na další studium do Austrálie. Ale ne jenom to, myslím, že třeba i to, jak potom člověk vnímá ostatní lidí, ostatní kultury – že je pak více otevřený ke všemu. A já mám určitě v plánu zůstat v mezinárodním světě, takže považuji za důležité akceptovat, že se každý chová jinak. Je to i o odvaze dostat se do nového prostředí, kde nikoho neznáš, nemáš tam kamarády a to mi ten pobyt v USA rozhodně dodal. Předtím mi říkali, že jsem se trochu bál otevřít cizím, novým lidem, ale ten pobyt mě v tomhle ohledu určitě pomohl. A svou roli v tom hraje i to dobrovolnictví po návratu, protože najednou je na tobě připravit nějaký seminář, něco zařídit, máš na starosti další výměnné studenty, to mě hrozně bavilo.

"Budu se hlásit do Paříže a na Univerisity of Leiden..."

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Do čtvrtého ledna mám prázdniny a pak letím na tři měsíce do Ruska se učit rusky. Protože mám čas a chci  objevit něco nového. Teď jsem se hodně pohyboval v tom „západním“ světě a teď bych chtěl zkusit něco jiného. Ruštinu už jsem na škole měl a jelikož mám cíle, kde se spousta cizích jazyků bude hodit, tak jsem si řekl proč ne. Po Rusku mám stáž, která mi začíná v dubnu v Curychu, a pak na tři měsíce pojedu do Bruselu. Takže během příštího půlroku budu pořád někde cestovat, stěhovat se, zkoušet nový věci, nový lidi, nový jazyky. No a snad v září začnu magisterské studium, kam si teprve teď budu podávat přihlášky

Kam se budeš hlásit na univerzity?

Do Paříže a do Den Haagu, na univerzitu v Leidenu. Do Paříže na „International security“ a do Leidenu na klasické mezinárodní vztahy. Takže pokud se všechno podaří, tak bych od zaří chtěl nastoupit na magisterské studium.