"Rodiče za mnou sami přišli s tím, že je to správná volba a že me v tom plně podpoří..."

Vzpomeneš si na období, kdy tě poprvé napadlo podat si přihlášku na studijní pobyt v zahraničí?

Jasně, na to období si pamatuju. Napadlo mě to poté, co jednoho dne k nám do třídy přišla naše učitelka  němčiny s nabídkou od jisté společnosti YFU a zeptala se nás, jestli by někdo měl zájem vycestovat. Mě to velmi zaujalo, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych mohla vyjet. Pobavila jsem se o tom doma s rodiči a můj zájem časem jen a jen rostl. Vím, že se o to zajímalo i více spolužáků, ale oni se nakonec nepřihlásili.

Co tě přivedlo k volbě Švýcarska?

No, tehdy jsme si nemohli vybírat z tolika zemí jako dnes /smích/. Kromě Švýcarska tam bylo ještě Německo a Amerika. Švýcarsko se mi zdálo takové… nejpřátelštější… jednoduše. Amerika mě nelákala a v Německu je spoustu oblastí, kam bych asi nechtěla, takže zvítězila malebná krajina Švýcarska.

Jak jsi na tom byla se znalostí němčiny v té době?

Teď je to pro mě strašně těžké odhadnout, protože já jsem se v té době učila už asi tři, nebo čtyři roky. Když jsem pak dorazila do Švýcarska, tak jsem mluvila jenom německy, vůbec jsem nepoužívala angličtinu. Nemůžu říct, že bych mluvila nějak plynule. Základy jsem uměla, to ano. Postupně jsem se samozřejmě zlepšovala.

Jak se k tvému rozhodnutí postavili tvoji rodiče, když se jejich v té době patnáctiletá dcera rozhodla na rok vycestovat?

Ze začátku jsme si doma nebyli jisti, jestli vůbec budu moct vyjet, co se finanční stránky týče. Takže jsem to na chvilku nechala být. A o nedlouho to byli sami rodiče, kteří za mnou přišli, a vysvětlili mi, že věří tomu, že je to správná věc a že mě v tom podpoří, pokud si to přeji. Takže v tomhle jsem to měla super. A doteď jsem jim velmi vděčná za to, že mi tuhle možnost dali.

Jaké pro tebe bylo to období mezi podáním přihlášky a získáním hostitelské rodiny?

Pro mě byl obrovský moment už to, když jsem dostala dopis od YFU, že jsem přijata do programu! Já sem byla na přijímacím pohovoru v Bratislavě a pak si pamatuji, že to celkem trvalo, než mi ten dopis přišel, takže jsem se na něj opravdu těšila. Pamatuji si doteď, jak jsem se celá třásla, když jsem ten dopis brala ze schránky a jak šťastná jsem byla, když tam stálo, že jsem přijata. Čekání na hostitelskou rodinu netrvalo potom až tak dlouho, myslím, že maximálně měsíc. A samozřejmě to jsem byla taky nadšená, když už jsem měla v rukou něco konkrétního.

Byla jsi se svoji hostitelskou rodinou v kontaktu ještě před odjezdem?

Ano, jasně. Vyměnili jsem si pár emailů a jednou jsme si dokonce i zavolali. To byl pro mě velký zážitek, protože jsem do té doby samozřejmě moc telefonátů v němčině nezažila /smích/.  To byla velká věc. Ale bylo to moc super, že jsem s nimi mohla být v kontaktu takhle před odjezdem. Vyměnili jsem si ještě pár fotek, protože už nám pořádně fungovali emaily! /smích/. Teď to zní samozřejmě legračně, ale v té době jsme doma měli internet teprve chvíli, a rodiče ho zavedli zejména kvůli tomu, aby se mnou mohli být v kontaktu, až budu na pobytu.

"První den byl těžký. Bylo to pro mě velmi emotivní, samozřejmě..."

Jaký byl první den tvého velkého středoškolského dobrodružství?

Bylo to těžké, to si pamatuju. Plán byl takový, že jsme kolem desáté večer měli odjíždět z domu, z Košic. Já jsem ještě ve čtyři odpoledne neměla pořádně zabaleno. Takže poslední den doma byl trochu hektický. Pak jsem tedy jeli autem z Košic do Bratislavy a tam jsme se na hlavním vlakovém nádraží sešli s dobrovolníky z YFU Slovensko, kteří nás pak dopravili na letiště ve Vídni, odkud jsme letěli do Švýcarska. Ten moment byl pro mě hrozně emotivní, protože jsem se tam na celý rok loučila s rodiči. Musím říct, že vlastně až když jsem seděla v letadle do Švýcarska mi došlo, jak velká věc takový studijní pobyt vlastně je.

A co následovalo po příletu, jaké byly tvé první momenty ve Švýcarsku?

Bylo to super, protože si vzpomínám, jak jsem se dívala z okýnka letadla a říkala jsem si, že ta švýcarská krajina je opravdu malebná a nádherná. Na letišti mě čekala moje hostitelská sestra, která se ten rok akorát vrátila ze studijní pobytu. Přivítala mě opravdu vřele, z toho jsem měla radost. Moje pocity byly samozřejmě velmi smíšené, protože se mi Švýcarsko strašně líbilo, ale bylo pro mě těžké opustit Slovensko. Ale díky té hostitelské sestře jsem se aklimatizovala velmi rychle, hodně mi ten začátek ulehčila. Samozřejmě i díky tomu, že si ona sama prošla touto fází studijního pobytu.

Pojďme se přesunout v čase do období po tvém pobytu – měla jsi se možnost znovu vidět se svoji hostitelskou rodinou?

Ano, kromě letoška (rozhovor proběhl v prosinci 2017 – pozn. aut.) jsem alespoň jednoho člena rodiny viděla každý rok. Oni za mnou přijeli jak do Prahy, tak do Košic, ale třeba i do Bruselu, když jsem tam byla na stáži. Já jsem pochopitelně za nimi jela několikrát do Švýcarska. Minulý rok jsem tam byla na šedesátinách mého hostitelského táty. A teď před chvilkou, než jsi mi zavolal, tak jsem akorát po telefonu mluvila se svým hostitelským bráchou /smích/. 

"Když jsem přišla do Prahy na vysokou, hned jsem se zapojila do dobrovolnictví ve YFU CZ..."

Dobrovolnictví ve YFU jsi věnovala značnou část svého života – jak to celé vlastně začalo, kdy jsi se připojila k YFU CZ?

Začalo to vlastně tak, že když jsem byl na pobytu ve Švýcarsku, tak tam byl i jeden výměnný student z českého YFU – jistý Ondra „Baron“. No a poté, když jsem přišla na vysokou školu do Prahy, tak jsme si napsali, potkali jsme se a on mě představil Martinovi (ředitel YFU CZ – pozn. aut.), který mě pozval do kanceláře a pak už všechno přišlo tak nějak samo. Pomáhala jsem například s organizací Mikulášské besídky, kde jsem potkala jistého Luďka /smích/.

Ano, to si pamatuji – to byla zima 2008. Co všechno si ale ve YFU stihla od té doby až do nynějška, dokážeš vybrat nějaké milníky?

To je strašně těžké vybrat nějaké milníky, vybrat něco specifického. Bylo toho opravdu hodně.

Co se ti na dobrovolnictví pro YFU líbilo nejvíc?

Líbilo se mi, že jsem mohla organizovat semináře. Že jsem mohla dalším a dalším studentům předávat to, co jsem se sama naučila na tom pobytu. Líbila se mi práce se studenty. Taky bylo super, že jsem měla v hodně věcech možnost být kreativní a rozvíjet se. To se mi na dobrovolnictví líbilo opravdu hodně. Samozřejmě skvělé bylo, že jsem mohla neustále poznávat další a další lidi, a to i na mezinárodní úrovni. A tím pádem jsem mohla dál prožívat tu svoji „výměnu“ – i třeba díky tomu, že jsem byla na mnoha mezinárodních školeních a konferencích.

"Byla jsem na stáži v Bruselu a v Chile..."

Jak jsi se zapojila do dění YFU na mezinárodní úrovni?

Na úplném začátku byl asi Educational Approach Task Force, což bylo opravdu úplně na začátku mé dobrovolnické kariéry, a ocitla jsem se tam tak trochu náhodou. Měli jsem za úkol znovu definovat vzdělávací priority ve YFU. Díky tomu jsem se měla možnost zúčastnit několika školení. Pak jsem se zapojila do European Trainers Network. Dále jsem byla na stáži ve YFU Chile. V roce 2013 jsme organizovali YES, do kterého se zapojili i další čeští dobrovolníci… že ano, Luďku? /smích/. Poté jsem byla ještě na jedné stáži – tentokrát v EEE-YFU /organizace zastřešující všechny evropské YFU pobočky – pozn. aut./ v Bruselu, kde jsem kromě školení měla na starosti i reprezentaci celé organizace a tam jsem se tak nějak náhodou dostala i do představenstva EEE-YFU.

Co obnášelo tvé členství v představenstvu EEE-YFU?

Jednali jsme hlavně o strategii, kterou se bude EEE ubírat. Měli jsem na starosti to, aby ta naše strategie nějak odpovídala té celosvětové. Snažili jsme se přijít s návrhem aktivit pro celou síť YFU poboček – takových aktivit, kterou by tuto mezinárodní síť nadále rozvíjeli. Spolupracovali jsme se všemi členskými organizacemi. Kromě toho jsme se podíleli na rozvoji YESu – největšího evropského semináře pro studenty.

Zmínila jsi jednu stáž ve YFU Chile – jak tě napadlo jet na stáž zrovna tam a jaká to pro tebe byla zkušenost?

Napadlo mě jednoduše – prostě jsem chtěla vycestovat na stáž a tak jsem sledovala různé nabídky toho, kam bych se mohla vydat. Nic mě ale nějak moc nezaujalo, a tak jsem se rozhodla napsat ředitelce chilského YFU, a zeptala jsem se, jestli by nebyla možnost, že bych tam jela na stáž. Dostalo se mi prakticky hned pozitivní odpovědi, že určitě přijet můžu. Takže tak se to celé vyvinulo. V Chile jsem měla na starosti hodně aktivity spojené s Educational Approach Task Force – semináře pro studenty, celý cyklus těch přípravných workshopů pro student a to jak by měly fungovat v globálním měřítku.

"Skrze Instagram danou zemi nebo kulturu nepoznáte, musí se to zažít..."

Jak si myslíš, že tě fakt, že jsi strávila velkou část života ve YFU mezinárodním prostředí ovlivnil v tom, jaká teď jsi, jak se chováš a jak se díváš na svět kolem sebe?

Myslím, že mě to ovlivňuje v mnohých věcech, a že si to někdy ani neuvědomuji. Naučila jsem se hodně se rozmýšlet nad věcmi a nad jejich příčinami a zpracovávat to, co se děje v každodenním životě. Určitě jsem se taky naučila spoustu věcí, které mi pomáhají i v pracovním životě – abych byla nějak zorganizovaná a věděla co mám dělat a co nutně nemusím. To jsem se naučila díky těm mnohým projektům, které jsem dělala ve YFU. Osvojila jsem si spoustu pracovních návyků, které byly hodně hodnotné na začátku kariéry. A které mi pomáhají až dodnes.

Proč si myslíš, že by nynější generace středoškoláků měla vycestovat na studium do zahraničí?

Protože je obrovský rozdíl, mezi Instagramem a reálným životem. Na Instagramu může být všechno krásné a ideální, ale jsou to pořád jen obrázky, díky kterým žádnou zemi či kulturu nepoznáš. To se dá poznat, až když tam jsi. A ne na týdenní dovolené, ale na opravdu delším pobytě, se vším všudy – s hostitelskou rodinou, s chozením do tamní školy – se vším, co YFU nabízí.