"Hned na Infoodpoledni jsem se přihlásil k pobytu..."
Jak a kdy tě poprvé napadla myšlenka studia v zahraničí?
My jsme měli u mě ve třídě Paris – studentku z Austrálie, která byla v Čechách na YFU semestrálním 
programu. Poměrně dost jsme se spolu skamarádili. Vyprávěla mi tom, jak je to pro ni skvělá zkušenost, že vidí jinou část světa, pozná jinou kulturu. V té době jsem o tom hodně začal uvažovat. Zjistil jsem si tedy víc informací o YFU a šel jsem na jedno infoodpoledne, které se konalo v Praze. Šel jsem se tam se svoji babičkou a obou se nám tam strašně moc líbilo, byli jsme nadšení. Hned na infoodpoledni jsem se přihlásil do programu. No a po asi půlhodinovém pohovoru s Martinem /ředitel YFU – pozn. aut./ bylo rozhodnutý, že ani žádnou jinou organizaci hledat nemusíme, že prostě pojedu s YFU.
Co tě přivedlo k volbě Švýcarska?
Shodou okolností právě taky moje babička. Ona tam byla rok předtím, než jsem se přihlásil. Byla se tam podívat na vlaky, protože je má ráda a potom mi vyprávěla jak moc krásné to tam je. Já jsem se tou dobou učil německy, jako jediný člen rodiny… no a tak mě napadlo, že bych tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Začal jsem si zjišťovat nějaké informace o Švýcarsku, a jelikož se docela rád procházím po přírodě, tak už jsem ani neměl potřebu hledat dál. Bylo rozhodnuto.
Jak jsi se připravoval na švýcarský dialekt němčiny – Schwiizerdütsch?
Já abych se pravdu přiznal, tak jsem si ani nebyl vědomý toho, že švýcarská němčina je až tak moc jiná. 
Myslel jsem si, že je to prostě nářečí, podobné klasické němčině. Ale on je to úplně jiný jazyk /smích/. Trochu jsem z toho strach měl, to se musím přiznat. Byla to prostě velká challenge. Ale nemůžu říct, že by mě to nějak brzdilo v tom odhodlání tam na rok odjet. O tom jsem absolutně nepochyboval.
Co ti řekli rodiče na tvůj nápad vycestovat na deset měsíců do zahraničí?
Super. Jeď. Je to perfektní nápad. Oni z toho byli pomalu stejně nadšení jako já.
Takže jsi měl jejich plnou podporu hned od začátku?
Přesně tak, v tomhle mám velké štěstí. Nemusel jsem nikoho přesvědčovat. Už od první zmínky se o ten program zajímali, podporovali mě, to bylo skvělé.
Vzpomeneš si na moment, kdy jsi se dozvěděl, že ti byla přidělena hostitelská rodina?
Jasně, to si pamatuju úplně přesně. Byl jsem zrovna v práci a přišel mi mail od YFU. V tom mailu stálo, že 
mám rodinu. Byl jsem z toho absolutně nadšený. Rychle jsem ten email přečetl a rodina se mi zdála na první pohled skvělá. Nutno podotknout, že šéfovi se moc nelíbilo, že si čtu soukromé maily v práci, ale v ten moment mi to bylo celkem jedno /smích/.
"Byl to nejdivnější pocit, který si pamatuji. To se prostě musí zažít..."
Jaký byl první den tvého studijního pobytu?
Bylo to asi poprvé, co mi došlo, že jsem si sednul do auta k lidem, které jsem nikdy předtím neviděl, a že mě vezou někam, kde jsem nikdy předtím nebyl. A tam strávím následujících deset měsíců. To mi došlo, až když jsme seděli v autě s mým hostitelským bráchou a tátou. Musím říct, že to byl ten nejdivnější pocit, který si pamatuji. To se prostě nedá popsat. To se musí zažít.
Jak na tebe tvoje hostitelská rodina působila při prvním setkání?
Hrozně příjemně. Jsou to strašně hodní, příjemní lidé. Ani mě nenapadlo, že to jsou vlastně „cizinci“ – byla to moje nová rodina. Nebyl tam prostě ten „awkward moment“ – s mým hostitelským tátou jsme si rozuměli hned od začátku, a to taky proto, že on byl Dán žijící ve Švýcarsku už pětadvacet let. Takže rozuměl tomu, jaké to je, přijet do nové země a začínat tam od nuly. Určitě mi na začátku hodně pomohl a ten start do toho programu ulehčil.
Ty jsi se vrátil do ČR v létě 2016, zapojil jsi se po návratu do dění v českém YFU?
V podstatě hned s první příležitostí. Hned první akce, která se organizovala po mém příjezdu byl 
Dobrovolnický seminář, na který jsem se moc těšil. Tušil jsem, že je to něco, co by mě určitě mohlo bavit – a rozhodně jsem měl pravdu. Takže jsem využil hned této první šance. Dále jsem dělal kontaktní osobu, hned dvakrát. Byl jsem na všech možných seminářích – PAO, MYO, i PDO /PAO – popříjezdový seminář, MYO – půlroční seminář, PDO – předodjezdový seminář – pozn. aut./. Zároveň jsem se prostě zúčastnil všech možných akcí a událostí, které se děly v průběhu roku – když jsem měl zrovna čas.
"Byl tam program plný workshopů a všichni jsme odjížděli s nějakou vizí..."
Zúčastnil jsi se i nějakých oficiálních školení YFU?
Jojojo, byl jsem na Changemakers Academy ve Španělsku, kousek u Malagy. Asi na týdenním školení.
Vyber, prosím, tvůj nejlepší moment spojený s YFU…
…tak to není těžké. Rozhodně to Španělsko. Bylo to naprosto perfektní. To jsem si opravdu moc užil.
V čem to bylo tak super?
Sjeli se tam relativně zkušení dobrovolníci ze všech evropských YFU, no a pak jsme tam byli já s Verčou 
Blažkovou – byli jsme tam suverénně nejmladší. A skvělý bylo, že tam nikdo k nám nepřistupoval jako, že jsme nezkušení, nebo že něco nevíme… všichni se na to dívali tak, že mají něco, co nás mohou naučit, a to bylo skvělé. Žádná nadřazenost, nebo něco. Měli jsem tam skvělý program plný workshopů a všichni jsme si zpátky odvezli nějakou vizi toho, čeho bychom v našem YFU chtěli dosáhnout.
Měl jsi možnost se znovu setkat se svoji hostitelskou rodinou, jste spolu v kontaktu?
V kontaktu jsme, ale ještě jsme se od mého odjezdu neviděli. Ale přejeme si na narozeniny, na Vánoce, píšeme si.
"Chtěl bych se věnovat umění prezentačních technik, public relations..."
Jak jsi se zapojil zpátky do školního systému v Čechách po tvém návratu?
Co jsem se vrátil, tak jsem udělal srovnávací zkoušky, takže jsem se zařadil zpátky do stejné třídy. Teď na jaře budu maturovat, no a po maturitě jsem si vymyslel takový svůj vlastní obor, který moc neexistuje, takže uvidíme, kde ho budu studovat.
O co se jedná?
Ty si asi vzpomínáš na seminář prezentačních technik s J. Cooperem, že ano?
No jasně, na to nejde zapomenout!
Já bych chtěl dělat něco podobného… public relations, presentation skills, public speaking…
To zní skvěle!
Bohužel se to v Čechách ale nikde nevyučuje...
Tak co s tím?
Koukal jsem se na Karlovu Univerzitu, která je asi nejblíž tomu, co bych já chtěl dělat. Chystám se příští týden na den otevřených dveří na Fakultu sociálních a humanitních věd, protože to, co se tomu, co chci dělat, přibližuje úplně nejblíž. No a pokud to nesplní moje představy, tak se podívám do zahraničí… chtěl bych například objet Ameriku, Austrálii a podívat se jak se žije tam.
Co tě na umění prezentovat nejvíc zaujalo?
Nejvíc asi to, že rozdíl mezi tím, jestli někdo dostane, nebo nedostane práci, jestli prodá nebo neprodá 
skvělej nápad je jenom v tom, jak ho odprezentuje. No a kdybych já byl schopný někomu předat takovéhle znalosti a nějak prostě lidem pomáhat prezentovat lépe, to by mě hodně naplňovalo. Dokážu si představit, že by mě to hodně dlouho bavilo, a věřím, že by mi to šlo. Začal jsem o tom uvažovat už první den toho semináře, takže už na to myslím tak rok a půl…
A využíváš ty znalosti i v praxi?
No jasně. Byli jsme se školou na debatní soutěži pro střední školy - Studentská agora, kterou jsme vyhráli na republikové úrovni a to díky těm vědomostem, které jsem si odnesl z toho semináře a které jsem naučil ostatní členy týmu.
"Šel jsem volit stranu, která by mě předtím asi ani nenapadla..."
Jak si myslíš, že tě fakt, že jsi strávil rok v zahraničí během střední školy ovlivnil v tom, jak teď vnímáš svět?
Rozhodně mě to hodně otevřelo oči. Předtím jsem byl hodně konzervativní, ale od té doby, co jsem se vrátil, tak jsem změnil na spoustu věcí názor. Ať už se jedná o politické názory, nebo o věci v osobním životě. Určitě se snažím být více otevřený, snažím se nesoudit lidi kolem sebe a dát všem šanci. To mi přijde fér.
Jaké názory jsi změnil?
Dobrý příklad jsou třeba teď volby. Na podzim byly volby do Poslanecké sněmovny a já jsem si poprvé 
všimnul, že jdu volit stranu, kterou bych předtím nikdy ani nezvážil. U nás doma se vždycky volila jedna strana – a já jsem se teď podíval na jejich program a zjistil jsem, že s tím absolutně nesouhlasím. Že to je prostě konzervativní, xenofobní a bylo mi toho až vlastně špatně. No a myslím, že aniž bych měl tu zkušenost ze Švýcarska, tak bych takhle neuvažoval, a volil bych to, co se doma volilo vždycky.
Takže se na věci díváš jiným úhlem pohledu…
…přesně tak, vnímám svět prostě jinak.
Co bys doporučil nynějším prvákům, druhákům na středních školách, kteří se rozhodují, jestli mají rovněž vycestovat? Stojí to za to?
Stojí to za to stoprocentně a vždycky. Neexistuje žádná výmluva typu „bude se mi stýskat.. nechci přijít o kamarády…“ – zjistíte hned v prvním měsíci, že se to určitě dá překonat. Ze všech studentů, co znám, tak se nikdy nikdo nevrátil jenom kvůli tomu, že by se jim stýskalo. Takže jestli vás v tom rodiče podpoří, určitě jeďte, je to investice, která se vrátí.