Většina z Vás, čtenářů, mě ještě nezná tak se nejprve představím!
Jsem Candelaria z Rio Negro, oblasti Patagonie v Argentině. Už od srpna 2014 jsem tam dobrovolnicí. Co bych tak k tomu řekla? Naprosto miluju YFU a dobrovolnictví! Vždycky když vedu seminář pro studenty v Argentině, dostanu otázku, kam jsem jela na svůj výměnný pobyt. Odpovídám do udivených tváří, že jsem nikam nejela a pokaždé vyprávím ten stejný příběh, jak jsem potkala jednu holku z Německa její hostitelská maminka mi představila YFU.
A poté, po dlouhém čase snění o možnosti vyjet a poznat novou kulturu, jsem se jako jiný typ „studenta“ dostala do jiné země. Sem, do České republiky, kde právě probíhá moje stáž v kanceláři v Praze!
Je to docela šílený, protože se někdy opravdu cítím jako ti studenti – stýská se mi, mám dny plné radosti, nerozumím ani slovu… I když jsem dobrovolnice a na těch seminářích jsem studentům vysvětlovala, jak se s těmi všemi pocity poprat, jsem v tom teď sama ztracená. Možná to zní jako něco hrozně těžkého a nepřekonatelného, ale já si myslím, že je to pro každého nakonec pozitivní, protože přesně tohle člověka od základů změní. Je to výzva, u které člověk objeví sám sebe.
Jsem vždycky tak okouzlená krásou hlavního města, určitě si troufnu říct, že zbožňuju Prahu!
Každý den chodím do kanceláře YFU, kde pracuju s naprosto skvělými lidmi, kteří mě už hned první den moc mile přivítali. Trvalo mi pouhý týden stát se součástí týmu, protože mě okamžitě zapojili. Moje nejoblíbenější činnost jsou setkávání – zábava, hudba, energizers, aktivity, a především YFU SPIRIT! Vsadila bych se, že každý, kdo pozná tuhle velkou rodinu, ucítí YFU spirit na celém světě.
A moje rodina? Jsou více než úžasní, mají obrovské srdce. Nemohla bych být šťastnější, že zrovna s nimi strávím 3 měsíce svého života. Právě díky nim jsem se naučila první slovíčka v češtině, nový jazyk cvičím hlavně s nimi. A děláme spolu i spoustu jiných věcí, je to skvělý!
Teď něco málo o mém zážitku cizince v nové zemi, „výměnného studenta“ (haha). Netrvalo mi dlouho, abych se cítila jako doma. Vyzkoušela jsem české národní pokrmy, třeba můj hostitelský taťka mi udělal sladké (nazvu je) nočky. Ale to bylo fakt divný, v Argentině je vždycky jím s rajčatovou omáčkou a sýrem, haha! Jediná věc, která je pro mě stále divná (a já se pořád ptám jak to všichni dělaj) je, že nikdo u jídla nepije! Já nezvládnu jíst pálivé jídlo bez toho, abych vypila několik sklenic vody :D
Další vtipná věc je, že hostitelský děda neumí anglicky, a já ještě neumím česky. Takže místo toho, abychom nemluvili vůbec, tak na sebe mluvíme rozdílnými jazyky a smějeme se.
Stejné je to s naší uklízečkou, ta taky neumí anglicky. To jsem pochopila když mi říkala „No English“ a já se jí snažila říct, že neumím česky rukama a nohama :D
Je to stejné jako taková ta hra, kde jeden předvádí film bez mluvení a ten druhý se snaží uhodnout o co jde. Je to fakt sranda, teď už pár slovíček umím, snažím se jak nejlépe dovedu! Ale pořád si nemůžu pokecat s dědou, haha!
Za pár dní to bude měsíc, co už jsem tady v ČR a zažívám ty nejlepší dny svého života.