"Správné hoštění se nedá definovat. Pro každého je to něco jiného..."
Otázku, jak má vypadat správné hoštění si nejspíš pokládají všechny rodiny, když se pro hoštění rozhodují. 
Ale tahle otázka je velice záludná. To „správné“ se totiž nedá definovat a pro každého je to něco jiného. Máme za sebou několik velmi odlišných zkušeností s hoštěním a vím, o čem mluvím, když říkám, že správné hoštění neexistuje. Dám příklad.
"Měsíc před koncem pobytu složil státní zkoušku z češtiny..."
Měli jsme studenta, který byl velmi, ale opravdu velmi pracovitý. Po příjezdu se vrhnul do studia češtiny, rychle se zorientoval ve škole a postupně se zapojil do všech předmětů. Každé odpoledne si po příchodu ze školy zopakoval česká slovíčka, pak se učil do školy a po večeři pokračoval ve studiu češtiny. Když jsem to jeho úsilí viděla, tak jsem se mu snažila pomoct a denně jsem se s ním učila. Kromě toho jsme se spolu dívali na kreslené pohádky, pouštěli jsme si české filmy. Prostě to, co naše děti dělaly prvních osmnáct let života, on stihnul za deset měsíců. Bylo skvělé vidět výsledky, kterých začal brzy dosahovat i jeho nadšení z jedniček, které dostával. Jenže jsme z toho tempa byli oba unavení a někdy jsem musela zasáhnout a nařídit odpočinek. Pak jsme jeli na výlet, šli do divadla nebo si student šel zaběhat. Měsíc před koncem pobytu složil státní zkoušku z češtiny a ubral na tempu. Měli jsme víc času, abychom si povídali a on mi řekl, že neví, jestli to, jak to dělal, bylo správné. Prý nikdy v životě nepoužíval mozek tak intenzivně jako u nás a sáhl si na samé dno svých sil. Byl z domova zvyklý hodně se učit, ale zpětně si uvědomil, že ostatní studenti se zatím bavili, cestovali, poznávali věci, které on nestihl.
"Ze začátku jsme měli dokonce na zdi vylepená pravidla..."
Hned další rok jsme měli studenta, který se sice také učil česky, také se zapojil do výuky ve škole, ale jeho 
přístup byl úplně jiný. Šel spíš cestou nejmenšího odporu. Naučil se česky tak, aby se dorozuměl, protože u nás doma mluvíme se studenty pouze česky. Do školy se také učil, ale zdaleka ne tak intenzivně a nad trojkami jsme tu pak nadšeně jásali. Když přinesl jedničku z českého diktátu, tak se smál, že ji dostal omylem, protože to co napsal, by Čechovi neprošlo (to měl pravdu). Ve volném čase se díval na zahraniční filmy, protože české ho nebavily a povídal si s ostatními zahraničními studenty, protože mezi Čechy si přátele nenašel. Měl pramalý zájem o dění tady a mnohem pečlivěji sledoval politické dění ve své zemi. Žádný stres si nepřipouštěl natož myšlenku, že by snad měl něco dělat jinak. Nebylo snadné si na tak odlišný přístup zvyknout. Ze začátku jsme měli dokonce na zdi vylepená pravidla pro studenta i pro rodinu, která jsme si domluvili, když se zdálo, že rozdíly jsou příliš velké. Prostě takové „co si nebudeme dělat, protože to tomu druhému opravdu hodně vadí“. A přesto nemohu říct, že by tohle hoštění bylo špatné. Když jsme měli chuť jet na výlet nebo si večer zahrát společenskou hru, tak se student s chutí přidal a bylo příjemné s ním trávit čas.
"Důležité je v klidu od začátku komunikovat pocity, aby z jejich potlačování nevznikl konflikt..."
Když srovnám jen tato dvě hoštění, tak ani jedno se nedá označit jako dobré nebo špatné. Prostě byla jiná a
měla jiný výsledek. Každý z těchto dvou studentů si z pobytu u nás odnesl něco jiného, každý ho prožil jinak a i naše zážitky byly jiné. V prvním případě jsme ze studenta prakticky udělali Čecha, ve druhém jsme prožili rok s dalším členem rodiny a naučili se věci moc nehrotit. Asi nikdo nevydrží deset měsíců potlačovat pocit, že je druhým významně omezován. A nikdo nedokáže na tak dlouhou dobu zásadně změnit své zvyky a postoje. Základem úspěšného hoštění je podle mého názoru to, že se všichni chovají podle své přirozenosti a zároveň jsou ohleduplní k druhým a vstřícní ke komunikaci. Důležité je v klidu od začátku komunikovat pocity, aby z jejich potlačování nevzniklo napětí, které může po nějakém čase přerůst v konflikt.
A tak, když se mě někdo ptá, jak by mělo vypadat správné hoštění, tak odpovídám, že správné hoštění je takové, na jehož konci mohou všichni zúčastnění říct „byl to dobrý rok“, ale zaručený recept na to nemám.
Monika Černá, hostitelská maminka
