O plánu mých rodičů jsem se dozvěděla jednoho krásného dne, kdy jsem seděla ve škole, tuším, že v hodině angličtiny. Dělala jsem, že dávám pozor, když mi najednou zavrněl mobil v kapse. Hle, zpráva od mamky! Že by měla v plánu vzít mě po škole domů autem? Ehm, ne. Místo nabídky svezení ve zprávě stálo:
“Co bys řekla na to, že bys měla na rok bráchu nebo ségru z ciziny?” 
Má odpověď byla rychlá a jasná, nicméně, jak jsem záhy zjistila, neměla žádnou váhu.
“Nechci, díky.”
Abyste chápali, od třetí třídy jsem nenáviděla angličtinu. Moje první učitelka uměla anglicky ještě hůř než my v té době, další učitelka si zase na nás zasedla jak nejvíce to šlo. A po přestupu na gymnázium mě to zabilo úplně. Nepříjemný pocit, když jsou skoro všichni vaši spolužáci z jazykové základní školy a vy se umíte sotva představit. Známky mi z jedniček sklouzly na čtyřky a trojky. Byla jsem neskutečně nešťastná, cítila jsem se ve třídě jako naprostý tupec. A tím pádem jsem na angličtinu zanevřela ještě více.
V sekundě (sedmá třída základní školy) nám navíc učitelku vyměnili a dostali jsme takovou “velmi milou” paní, která nebyla zvyklá na to učit děti. Angličtina z kolonky “Nemám ráda” spadla do kolonky “K smrti nenávidím!!!” a zůstala tam až do předminulého roku, kdy jsem dostala tu zprávu od mamky.
V srpnu 2016 přijel Pedro z Argentiny.
Celé prázdniny jsem si s ním psala a, abych se přiznala, začala jsem se na něj docela těšit. První den, kdy přijel, jsem nemluvila, jen jsem seděla u stolu a sledovala, jak se baví s taťkou a starším bráchou, kteří umí anglicky hodně dobře. Překvapilo mě, kolik jsem toho rozuměla. Že bych na tom s angličtinou nebyla tak zle? Očividně. Ale mluvit jsem nechtěla, bála jsem se. V hodinách angličtiny jsem taky nikdy moc nemluvila, protože učitelka měla nepříjemný zlozvyk opravit každé slovo, které jsem řekla. Takže ne, ne, mluvit s ním nebudu.
Hádejte co. Následujícího dne jsem zůstala s Pedrem doma sama. Měl pár otázek. Co si může vzít na 
snídani? Jestli se půjdeme podívat ven. Jak se vlastně mám? Ignorovat jsem ho nemohla a z našeho chatování věděl, že anglicky aspoň trochu umím. Dámy a pánové, začala jsem mluvit. Anglicky! Musela jsem mluvit, neměla jsem na vybranou. Chodil se mnou do školy, musela jsem mu vysvětlit kde co je, musela jsem mu říct, co bude potřeboval. Zkrátka jsem musela, tak jsem to udělala.
V hodinách angličtiny jsem pak už mluvila taky. Ne moc, ale aspoň jsem už nemlčela jako ryba. Spolužáci valili oči a myslím, že i profesorka. Při následující prezentaci jsem dokonce mluvila bez papíru, párkrát jsem se zakoktala, ale jinak mi to šlo velmi dobře.
Bohužel, Pedro u nás zůstal jen pár měsíců. Byl svůj, chtěl cestovat, nechtěl se učit a hlavně chtěl do Prahy! Naše malá vesnička pro něj nebyla dost zajímavá. Nakonec změnil rodinu, ale později se k nám doneslo, že domů do Argentiny odletěl ještě před Vánoci.
Během roku jsme se stýkali s jinou hostitelskou rodinou, která měla doma Thajku. Byla hrozně milá a zábavná, ráda jsem se s ní bavila. Každému bych přála si promluvit s nějakým Thajcem, protože slyšet celý název Bangkoku je vážně zážitek.
Když pak doma přišla řeč na plány na následující rok, já i starší bratr jsme řekli, že můžeme hostovat znovu, že to bylo super. 
Pedro měl sice svoje mouchy, ale ta samotná zkušenost, mít doma někoho z ciziny, byla úžasná. Udala jsem si ale podmínku, a to takovou, že chci Thajku! Rodiče mi vyhověli.
Přišly informace o studentech a my začali vybírat. Mohli jsme mít Pin, Ann, LP nebo Mei (v té době jsem samozřejmě netušila, jak často je budu mít v pokoji nasáčkované všechny a že nakonec jedna z nich bude bydlet o pár domů dál). V rodinném kruhu jsme si četli jejich dopisy a nakonec jsme si vybrali Mei. Stejně, jako předtím s Pedrem, i s ní jsem se zkontaktovala na facebooku a psaly jsme si po celou dobu, dokud nepřijela. S nadšením jsem zjistila, že toho máme mnoho společného.
Ani nevíte, jak moc jsem se na Mei těšila!
Ale všeho s mírou. Dovolím jí bydlet s námi, říkat mým rodičům mami a tati a ukrást si trochu jejich pozornosti pro sebe. Ale v pokoji s ní nebudu, ne, ne, ne. Jak ale s oblibou doma říkáme, řekni pánu bohu své přání a on se ti vysměje.
Stála jsem v kuchyni a sledovala, jak taťka odnáší postel mladšího bráchy zpět do jeho pokoje (když byl u nás Pedro, brácha byl u mě v pokoji a Pedro v bratrovém). To bylo domluvené, už jsem bráchu v pokoji nechtěla a jeho pokoj je přece dostatečně velký pro osmiletého prcka a metr padesát vysokou Thajku. Pak ale taťka snesl ze schodů Pedrovu postel a mě došlo, o co se jedná.
pokračování příště...
