Druhá část:
Stála jsem v kuchyni a sledovala, jak taťka odnáší postel mladšího bráchy zpět do jeho pokoje (když byl u nás Pedro, brácha byl u mě v pokoji a Pedro v bratrovém). To bylo domluvené, už jsem bráchu v pokoji nechtěla a jeho pokoj je přece dostatečně velký pro osmiletého prcka a metr padesát vysokou Thajku. Pak ale taťka snesl ze schodů Pedrovu postel a mě došlo, o co se jedná.
“Co to děláš?” ptala jsem se.
“Mei bude přece u tebe v pokoji.”
Sledovala jsem rodiče a uvažovala, jestli se mám začít vztekat, smlouvat nebo to nechat být. Nakonec jsem vzala mobil a Mei jsem se zeptala, jestli má ráda uklízení nebo je bordelář jako já. Přišla mi fotka jejího neuklizeného pokoje. Dobře, Mei, máš zelenou, nechám tě u sebe. Provedla jsem velký úklid, uvolnila jí dvě poličky ve skříni a několik šuplíků. S mamkou jsme jí koupily růžové povlečení s kočkami, připravily pár dalších nezbytných věcí a bylo hotovo. Mei mohla přijet.
Z vlaku vystoupila maličká hubená Thajka s obrovským batohem na zádech a se dvěma kufry, do kterých by se určitě vlezla.
Když promluvila, s taťkou jsme se oba chytali za hlavu. Angličtina s thajským přízvukem! Ze začátku bylo docela těžké tomu rozumět, ale nějak jsme to zvládli. Odvezli jsme si Mei domů, taťka jí ukázal kde co je, mamka přiletěla z ložnice (Mei přijela ve 3 v noci), aby Mei přivítala medvědím objetím. Nakonec rodiče odešli spát a já zůstala s Mei v pokoji sama. Díky bohu, že je tak moc komunikativní, jinak by vládlo trapné ticho. Vždycky, když poznám někoho nového, jsem ze začátku zamlklá a stydím se. Mei naštěstí taková není, hned otevírala kufry a vybalila se, zatímco mi ukazovala, co všechno nám přivezla. Jeden kufr měla plný jídla! Hlavně tedy thajské instantní nudle a všelijaké mňamky. Pak ale přišly na řadu dárečky. Přivezla mi dvě mangy (japonský komiks). Jsou sice v thajštině a já těm kudrlinkám opravdu nerozumím, ale to nevadí!
Mei se u nás zabydlela hrozně rychle, což bylo super. Ve škole se jí taky okamžitě zalíbilo.
Byla úplný opak Pedra. Na nic si nepostěžovala, všechno bylo úžasné, se vším byla spokojená. Věděli jsme, že si Thajci nestěžují a když už ano, tak sourozencům, rozhodně ne rodičům, takže mě kolikrát rodiče vyslali, abych vyslídila, jestli je něco, s čím je neskopokojená. Narazili jsme na dva problémy. Ten první byl, že nevěděla, jak si přepnout v koupelně kohoutek na sprchu. A ten druhý bylo málo nudlí.
Týdny a měsíce plynuly, jednou jedinkrát se Mei tolik zastesklo po domově, že se rozplakala. Mamka jí poskytla další medvědí objetí a nechala ji se vyplakat, zatímco jí říkala, jaká je úžasná, skvělá a statečná holčička.
Ne všechno jde ale vždy růžově a několikrát za ten rok jsem na Mei žárlila. Byly to hloupé maličkosti, nad kterými jsem stejně nakonec mávla rukou a protočila oči, ale i tak to byly ne příliš příjemné pocity. Například uklízení.
Dokud jsem byla v pokoji sama nebo s bráchou, rodiče za mnou chodili, ať si uklidím, že tam mám bordel. Když přijela Mei, na její nepořádek se culili a říkali, jaké to je fajné. Hehehe, vážně? Můj nepořádek fajný nebyl? Halóó, slyšíte se? Proč ji taky nepeskujete, že si neuklidila? Mělo to samozřejmě výhodu, v tu chvíli přestali za nepořádek peskovat i mě. To jsem si ale uvědomila až později.
Nebo třeba učení. Mei dostala za úkol naučit se česká pohoří a nejvyšší hory a rodiče říkali, jak moc toho v té škole má. Já se zrovna učila na tři testy a dívala jsem se na ně jako na blázny. Chudáček Mei, tolik toho do té školy má. A mě nikdo nepolituje? Deset stránek do dějepisu, nepotřebné informace o Anglii do angličtiny a matematika. To není moc? Opravdu? Třešničkou na dortu bylo, když Mei zařídili, aby nemusela jednou za dva týdny jezdit do školy o hodinu dříve kvůli laboratořím z biologie a chemie. Zvládla jsem to já, a několik let po sobě. Proč by to ona nezvládla tento rok, navíc jen jeden den za dva týdny?
Tohle je jedna z věcí, na které by si měli rodiče dát pozor, když se rozhodnou hostit.
Je to pochopitelné, máte najednou nové dítě, které je z daleka a je to něco nového! Ale nepřehlížejte kvůli němu své vlastní děti, nedovolujte mu věci, které zakazujete svým dětem a dbejte na to, aby dodržoval pravidla, která dodržují i vaše děti. Ony vám to totiž někdy neřeknou, ale ujišťuji vás, že je to moc zabolí nebo rozzlobí, když máte jiný metr na ně a jiný na studenta. Mě je devatenáct, já se s ním bez problému vyrovnám a nakonec se tomu zasměju, Mei obejmu a stejně tak rodiče, protože nic z toho není jejich vina, jde jen o mé raněné pocity. Ale menší děti by se s tím mohly vyrovnávat obtížněji a mohly by mít nakonec i pocit, že máte raději student než je.
Pomalu ale jistě se blíží Meiin odjezd. Jede domů dříve než jiní studenti, už v květnu, aby mohla nastoupit na univerzitu. Já budu maturovat, ona ve stejný měsíc odjede. Už teď vím, že budu brečet jako želva a ona taky.
Na rok jsem měla sestru, kterou jsem si vždycky tolik přála. Zažily jsme si spolu hodně zábavy a nikdy na ni nezapomenu.
Rozhodně ji poletím navštívit, slíbila jsem jí to. Půjdeme spolu do jednorožčí kavárny a pojedeme na pláž a ochutnám to jejich úžasné ovoce. Poznám její rodinu, její sestru a prarodiče, se kterými jsem se viděla přes telefon, když jí radili, jak uvařit nějaké thajské jídlo. Jsem neskutečně šťastná, že jsme šli do hostování znovu, jsem vděčná, že jsem ji poznala. A upřímně doufám, že budeme hostit ještě někdy. A hádejte co. Angličtinu jsem si natolik oblíbila, že i já plánuji cestu do ciziny. Ne na studijní pobyt, ale jako Au Pair do Ameriky.
Hostit studenta z ciziny je rozhodně skvělý zážitek a já vřele doporučuje všem, aby do toho šli.
Není to jen o těch věcech, které se běžně říkají, jako třeba poznat cizí kulturu nebo si zlepšit angličtinu, ale i o tom, že získáte nového člena rodiny. A pokud jste už hostili a nevyšlo to, hlavně na to nezanevřete! “Hecněte” se a jděte do toho znovu, protože ten další student vám může překrásně změnit život!
