"Obě děvčata do našich životů vklouzla zcela přirozeně..."
Letos nehostíme. Hostili jsme loni a předloni. Letos naše malá začala chodit do první třídy, kroužků, a tak 
jsme tušili, že bychom se dalšímu, zahraničnímu dítěti nemohli věnovat tak, jak bychom si přáli. Protože jestli jsme něco za dva roky hostování zjistili, pak to, že jsme Anneke i Carlu přijali na dlouhé měsíce nejen na byt a stravu, ale i do rodiny, domácnosti, našeho života. Tak, že mezi nimi a našimi vlastními dětmi nebyl v běžném životě rozdíl. A jinak bychom to ani nechtěli. Obě děvčata do našich životů vklouzla zcela přirozeně. Nejen pro ně to byl „jejich rok“. Věděli jsme, co nás asi čeká. Starší děti už na pobytu byly, dostali jsme spoustu pokynů a rad. Není ale asi způsob, jak se dopředu připravit na všechno, co hostování obnáší. Neexistuje žádný univerzální návod, jak hostovat správně. Rady a doporučení z YFU jsou důležité, cenné, posbírané z mnoha zkušeností, a je užitečné se jimi řídit. Nikdo vás ale nepřipraví na pocity, nedorozumění, radosti, jazykovou bariéru, vůni, vstřícnost, nepořádek a mnoho dalších věcí, které se přihrnou jako lavina do údolí. Ke zvládnutí všeho stačí obyčejná dobrá vůle. A nezbývá, než se rychle naučit hledat rovnováhu mezi vědomím, že ta mladá holčina odjela z domova, od rodičů (se kterými by nejlépe vůbec neměla komunikovat), do cizí země, k cizím lidem, a tím, že nějaká pravidla musí být.
"Byli jsme kosmpolitní. Němka, Argentinka, naše děti, jejich kamarádi z Francie..."
Tento článeček určitě nemá být o tom, jak to dělat správně. Spíše se zamýšlíme nad tím, co nám hostování
dalo a vzalo, jak se ta říká. Nevzalo nám nic, protože ta spousta času strávených s děvčaty nebyla ztrátou. Za tu nepovažujeme ani ty hromady jídla, které jsme natahali z obchodů domů. Ne snad, že to všechno snědly holky, ale zjistili jsme, že přítomnost studenta v domácnosti nějak vede k nadměrnému vyvařování celé rodině. A taky pořád chodily nějaké návštěvy, naše, našich dětí, našich děvčat. Z Čech i ze světa. Běžně se stávalo, že nás u stolu místo pěti sedělo deset i více. Bylo to úžasné. Byli jsme kosmopolitní. Němka, Argentinka, jejich kamarádi, naše děti, jejich kamarádi z Francie, Holandska, Finska… Vidíte sami, že při nejlepší vůli o ztrátách při hostování mluvit nemůžeme. Alespoň u nás to tak bylo.
"Učení češtiny bylo krásné. Lhali bychom ale, kdybychom tvrdili, že nenáročné..."
Během těch dvou let jsme dvakrát vyučovali česky. Tvrdě, protože to jinak nejde. A i tak to trvalo tři měsíce, než jsme mohli probrat víc než jen, že ponožky jsou vyprané. Ale vždy kolem Vánoc už jsme vlastně ani nevnímali, že si česky povídáme o všem. Dvakrát jsme prošli všemi nedorozuměními, které přináší jazyková bariéra i kulturní odlišnost. Nikdy to nebyl průšvih a skoro vždycky legrace. Bylo to krásné. Lhali bychom ale, kdybychom tvrdili, že nenáročné. Hostování přináší starost, odpovědnost a trochu překvapivě i určitou ztrátu soukromí. Některé věci prostě dělat nejdou. Třeba chodit doma nahatý :-)
"Hostitelský student do každé rodiny!"
Dozvěděli jsme se hodně o životě v místech, kde jsou Anneke a Carla doma. Nenaučili jsme se jejich jazyk,
k tomu pobyt určitě určen není. Jsme s nimi stále v kontaktu. A přišli jsme díky nim na jednu úžasnou věc. Oběma se jim tady u nás, a tím není myšleno jen u nás doma, ale taky v Teplicích, Ústeckém kraji a vůbec v České republice, strašně líbilo. A my najednou viděli, že se tady žije skvěle, že se cizincům líbí mezi lidmi tady a že jim učarovala i naše krajina. A kdyby jen proto, aby to mohl ucítit každý, bychom zvolali: „Hostitelský student do každé rodiny!“
Maršíkovi, hostitelská rodina 2014/15 (Německo) a 2015/16 (Argentina)
