Pamatuješ si na den, kdy sis podala přihlášku na studijní pobytu s YFU?
Jo, víceméně si na něj pamatuju. Já jsem se předtím rozhodovala mezi YFU a jinou organizací, protože 
jsem byla zhruba od svých 10 let rozhodnutá, že v 17 pojedu na studijní pobyt. Takže jsem byla dost proaktivní, hledala jsem si různý agentury, organizace. Našla jsem asi dvě, nebo tři. Do jedný jsem dokonce šla na přijímací pohovor a na zkoušky z angličtiny. Moc se mi to ale nelíbilo, to prostředí mi nesedělo. Další volbou bylo tedy YFU, protože s ním jela moje sestřenice a následně i bratranec na pobyty do Německa a do Ameriky, respektive. To bylo asi před 10 lety. Byla jsem tedy pozvána na pohovor a na test z angličtiny, ještě do staré kanceláře a po jeho skončení mi bylo sděleno, že jsem přijata do programu.
Proč padla tvá volba na studijní pobyt v USA?
Kvůli jazyku. Já jsem přemýšlela, jestli se chci naučit anglicky, nebo španělsky, no ale protože jsem v tý době anglicky moc neuměla, tak jsem se rozhodla pro Spojené státy. Rozhodovala jsem se mezi pobytem v USA nebo Jihoafrické republice a vlastně si už ani moc nevzpomínám, proč z toho nakonec vyšla Amerika.
Nebála ses americké angličtiny a toho, že nebudeš rozumět?
To určitě ne, protože mi hodně zkušeností předal ten bratranec, který tam byl na pobytu. Navíc jak říkám, 
anglicky jsem zas tak dobře neuměla, takže to bylo jedno, jestli pojedu do prostředí americké nebo britské angličtiny.
Ty patříš do 2. generace studentů, která se s YFU CZ vydala na pobyt do zahraničí...
Přesně tak. V prvním ročníku byl například Ondra, co jel do Švýcarska a pak v té druhé už jsem byla já a například ještě Terka Hlaváčková, která taky byla dlouholetou dobrovolnicí po návratu.
Pamatuješ si kolik studentů z ČR odjíždělo ve stejný rok jako ty?
Jelo nás sedm. Do Belgie, Švýcarska, USA, Německa.
Jak tehdy vypadalo vaše PDO (předodjezdový seminář)?
Byla to jednodenní záležitost, takové jednodenní školení. Probíhalo to tedy ještě ve staré kanceláři. Kromě
Martina (ředitel organizace, pozn.) tam ještě byla Lenka (nynější členka představenstva, pozn.), jestli si to dobře pamatuju. Měli jsme tam s nimi seminář, kde jsme se řešili jak budou naše pobyty v zahraničí vypadat, jaké pravidla se k nim vážou. Poté následovalo ještě jednotlivé setkání s lidma, co byli ve stejné zemi - takže to moje bylo s Lenkou, která strávila rok v USA, ve Wisconsinu. V ten rok jsme do USA odjížděly dvě, takže to bylo spíš takové komornější.
Jak bylo velké české YFU v době, kdy si odjížděla?
Prťavoučký! (smích) Jediným tehdejším zaměstnancem byl Martin. Bylo to opravdu maličké. Co se týče čísel příjíždějících studentů, tak ty byli třeba dva. Těch, co odjížděli z ČR bylo sedm.
Co ti řekli tvoji rodiče na to, že chceš odjet na rok do zahraničí?
Ono to tak nějak vyplynulo na povrch samo. Když se můj bratránek vrátil z Ameriky, tak jsem byli u babičky,
kde on o tom vyprávěl, popisoval nám jak to bylo super a na to se mě mamka zeptala "Tak co, taky pojedeš do Ameriky, až vyrosteš?". No a od té doby to bylo v naší rodině daný, že na střední na rok odjedu. Rodiče mě v tom velmi podporovali. A i co se týče finanční stránky, tak s tím nikdy neměli problém, neboť si stojí za tím, že je to investice do vzdělání a že je to opravdu jedinečný způsob, jak se dobře naučit jazyk, otevřít oči světu a naučit se samostatnosti.
Jak vypadal tvůj první den v USA a přivítání s hostitelskou rodinou?
Cesta byla fakt dlouhá. Já jsem letěla s přestupy ve Frankfurtu a ve Washingtonu D.C., no a pamatovala jsem si z našeho předodjezdového semináře, že ve Frankfurtu na letišti mám potkat nějaké dobrovolníky YFU a další studenty. Zahlédla jsem tam skupinu studentů z Estonska, tak jsem se k nim přirozeně přidala. Zeptala jsem se jich kam letí, oni odvětili, že do Washingtonu, tak jsem byla nadšená, že poletíme spolu a že si aspoň budu mít s kým povídat. Už se blížil čas nástupu, když v tom k nám přišel jeden dobrovolník YFU s tím, že nás odvede k letadlu. Brzy ale pochopil, že tak úplně nepatřím do té estonské skupinky, tak mi zkontroloval letenku a přišel na to, že letím jiným letem. V rozmezí několika minut odlétaly dvě letadla do Washingtonu a já jsem letěla tím druhým, než studenti z YFU Estonsko. Tak jsme začli utíkat, běželi jsme co nejrychleji to šlo a já si jen pamatuji, že když jsem proběhla nástupním mostem do letadla, tak se za mnou zavřeli dveře a letuška oznámila, že jsme připraveni ke startu. Šťastně jsem ale doletěla do Montany. Byla jsem hodně vyčerpaná, protože se všemi těmi přestupy to trvalo opravdu dlouho. Dorazila jsem na takový malý letišťátko, kde na mě už čekala moje hostitelská rodinka. Měli připravený nápis Welcome, balónky. Společně s mými hostitelskými rodiči tam čekaly i dvě holky, což byly sestřenice, které se mnou následně chodily na stejnou střední.
Vzpomeneš si zhruba kdy ti byla přidělena hostitelska rodiny?
O rodině jsem se dozvěděla asi 14 dní před odletem.
Jaká byla úroveň Tvé angličtiny před odjezdem a jak rychle si pozorovala zlepšení?
Úroveň před odjezdem byla opravdu dost zlá, já jsem se učila jen ve škole a to mi moc nešlo. Zlepšení bylo obrovský, naučila jsem se mluvit a rozumět lidem. No a dodnes z toho čerpám. Osobně si myslím, že kdybych tenkrát neodjela, tak bych dnes měla určitě problém být nějakým způsobem gramotná v angličtině.
Do čeho všeho jsi se stihla zapojit jako dobrovolnice u YFU od tvého návratu v létě 2008?
Vždycky mě nejvíc bavily semináře a z nich konkrétně nejvíc MYO (půlroční seminář / lyžaršký kurz - pozn.). Kromě letoška jsem se účastnila všech od mého návratu. Taky jsem se podílela na organizaci PDO (předodjezdový seminář), nebo seminářů pro rodiče, jejichž děti odjíždějí na pobyty. Taky jsem byla u zrodu nápadu na seminář pro dobrovolníky - Dobrovolnický seminář, který se nyní koná každé léto. Na mezinárodní úrovni jsem byla na dvou seminářích - na jednom ve Španělsku, jehož téma bylo Volunteers Coordinator Meeting. To bylo v roce 2010 a tento seminář byl zaměřený na práci s dobrovolníky. Pro mě osobně bylo obrovsky zajímavé jak to funguje v ostatních zemích, neboť české YFU se mezitím rozrostlo, mělo základnu aktivních dobrovolníků a my jsme společně hledali cestu jak budovat a dále rozšiřovat tu síť. Pak jsem byla ještě na jednom školení, kde se řešil koncept seminářů, které YFU pořádá. Probírali jsme tam výstupy z těch seminářů a výsledkem toho byl dokument, který se momentálně používá po celém světě, jako takové vodítko jak ty semináře organizovat.
Vrátila jsi se někdy zpět za svoji hostitelskou rodinou?
Jo, je to asi tři roky co jsem tam jela i se svoji sestrou a kamarádkou. Týden jsme u nich bydleli a pak jsme si
půjčily auto a jezdili jsme po Montaně. Taky mě jednou tady byli navštívit a pak jsme se ještě jednou potkali v Irsku.
Velmi těžká otázka: jaký je Tvůj nejlepší zážitek spojený s YFU?
To je opravdu těžký! (chvilka mlčení) No ale to je jasný - ten studijní pobyt sám o sobě. Tím to všechno začíná. Já to brala jako takovou vstupní bránu do světa možností. Nasbírala jsem tam mnoho zkušeností a zážitků a celkově bych ten rok přirovnala ke kolotoči zážitků. Pak se člověk vrátí zpět a zjiští, že chce od života daleko víc, než tomu tak bylo předtím, než odjel. A je super, že YFU to víc nabízí.
Jak Ti pomáhá to, že jsi byla na studijním pobytě s YFU v tvém každodenním životě, například v práci?
Já na své YFU zkušenosti stavím od té doby, co jsem se vrátila. Ať už je to jenom tou angličtinou, kterou se
dnes živím, ale taky například všechny soft skills, které jsem se za ta léta naučila. Stavím na svých zkušenostech leadershipu a teamworkingu. Hlavně jsem se ale díky pobytu v zahraničí naučila, že věci jsou možný. Má zkušenost je taková, že lidi, kteří se pohybují v tomto prostředí jsou lidi, kteří se seberou a mají tu schopnost něco udělat, něco vymyslet a dotáhnout do konce. Nejsou to peciválové, co by se starali jen o sebe, ale myslí i na ostatní.
Co bys doporučila nynějším středoškolákům, kteří váhají, jestli mají odjet na studijní pobyt?
Ať se hlavně nebojej! Jestli se jim tady líbí, tak ať mi věří, že po návratu se jim tady bude líbit úplně stejně, ne-li ještě víc, ale navíc budou svět vidět z mnohem širší perspektivy. Vyjet na střední škole do zahraničí je opravdu neopakovatelná zkušenost. A navíc na to máte jenom 4 roky, to je docela krátká doba. Vyjet teď je to nejlepší, co můžete udělat - bude se o vás starat hostitelská rodina a budete součástí tamní komunity tak, jak už to možná nikdy nebude možné. Samozřejmě, že jet na Erasmus je skvělá věc a všichni by si to měli zkusit taky. Ale vyjet během střední, to mi přijde, že má daleko hlubší dopad.
Tereza, USA 2007/08
