Jednou z největších součástí mého života v Německu se stala házená. Hrála jsem ji už předchozí dva roky v České Republice, ale tady se pro mě stala o dost podstatnější částí. Mám možnost trénovat minimálně 4x týdně v mém stálém týmu a s týmem 1. ženami. Když je potřeba, pomáhám naší trenérce s mladšími dětmi, kde trénuje i moje host sestra. Někdy také máme víkendové dobrovolné tréninky a pravidelné zápasy. Často je většina mého dne v hale. Takové dny jsou jedny z nejlepších, protože se z toho pro mě nestal jen sport a hra, ale našla jsem tam spoustu blízkých přátel, druhou rodinu. Pokud netrávím svůj čas s kamarády ze školy, tak jsem na házené. Také s rodinou jezdíme na zápasy ostatních sourozenců. Co se týče házené, nemohla jsem dostat lepší hostitelskou rodinu. Moje host máma hrála v Bundeslize a poté i dělala trenérku a rovněž další tři mí mladší sourozenci hrají za stejný klub jako já. Prakticky celá má rodina házenou žije, až na nejstarší host sestru, která už o ní nemůže ani slyšet.
V tomto roce jsem se byla podívat se spoluhráčkou v Hannoveru na zápas Česko/ Německo. V poločase jsme se setkaly s dalšími spoluhráčkami. Nikdy dřív jsem na takovém zápase nebyla. Byl to ten nejintenzivnější zážitek, co jsem tu zažila. V hale bylo deset tisíc lidí a ta atmosféra byla naprosto nepopsatelná. Sice všichni fandili pochopitelně německému týmu, který nakonec vyhrál, ale i přesto to bylo úžasné a myslím si, že je to nezapomenutelný životní zážitek. Líbí se mi, že je tu spoustu lidí, co tímto sportem žijí a vědí o něm úplně vše. Tolik fanoušků pohromadě, co máme s týmem na běžných zápasech tady, se v Česku stává jen výjimečně. Celkově haly jsou tu větší a zázemí je tu úplně jiné. Házená se tu bere spolu s fotbalem jako národní sport a je to vidět.
Němci tento sport berou doopravdy vážně.
Teď v lednu se hrálo Mistrovství světa v házené tady Německu a v Dánsku. To jsme si samozřejmě nemohli s rodinou nechat ujít. K Vánocům jsem dostala vstupenky a vyrazili jsme do Berlína. Tam jsme byli na slavnostním zahájení a prvním zápase Německo/ Korea. Působilo to na mne úplně jinak, než první zápas, na kterém jsem byla. Hala byla ještě větší a vyprodaná, atmosféra nepopsatelná. Německo s přehledem vyhrálo, ale i tak pro mne bylo asi větší zážitek vidět hrát náš národní český tým. Díky házené mám spoustu zážitků, o kterých jsem dříve ani nesnila a doopravdy si je užívám. I přes to, že jsem se v prosinci těžce zranila, jsem se díky pomoci mého trenéra mohla brzy vrátit a zase začít trénovat na první zápas. Můj tým je super, všichni se navzájem hodně podporují, a to úplně ve všem. Zároveň dokáží i upřímně posoudit situaci a říci vše z plných plic a popravdě. Němci jsou velmi upřímní a tato vlastnost se mi na nich doopravdy líbí.
Tento víkend jsme odehrály nejlepší zápas sezóny, a i přes to, že nám výhra utekla jen o pár bodů, byly jsme spokojené s výkonem, který jsme předvedly. Hrály jsme s nejlepším týmem v tabulce a všichni si mysleli, že naše prohra je daná., ale ještě v padesáté minutě hry byl stav nerozhodný. Myslím, že jsme všechny naše fanoušky, ale protihráče velmi překvapily. Díky týmu jsem pochopila, že ať už sport, tak i život není jen o výhrách. Ten pocit při a po zápase, který byl v hale a hlavně potom i v kabině, je důvod, proč ten sport pro nás tolik znamená. Samozřejmě se domů lépe odchází s pohárem, ale právě tyto prohry nás zcelují a posouvají dál. Je až neuvěřitelné, jak toto dokáže tým namotivovat a o to víc posunout výš. V týmu jsem našla pár z mých nejbližších kamarádek, se kterými trávím nejen čas na hřišti, ale i mimo něj. Měla jsem možnost s nimi oslavit i mé osmnácté narozeniny a myslím, že lepší oslavu jsem si ani nemohla přát. V rámci teambuildingu spolu chodíme do kina, na večeře, anebo podpořit ostatní týmy z klubu. Nikdo tady nefunguje sám za sebe, ale celkově všichni jsou tu jedna velká rodina. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost hrát zrovna tady, protože si myslím, že se v Čechách máme ještě co učit a doufám, že jednou bude házená v České republice stejně tak populární, jako tady v Německu.
Odkazy
