Kdy tě poprvé napadlo, že odjedeš na studijní pobyt do zahraničí?
Vyloženě myšlenka, že pojedu na studijní pobyt do zahraničí mě napadla asi v 9. třídě, protože jsem chtěla
odjet během prváku na střední. Ale jinak jsem chtěla vycestovat už od malinka. Už tak od 5. třídy jsem věděla, že budu chtít jet buď na školu do zahraničí, nebo se někam přestěhovat.
Co tě přivedlo k výběru Francie jako své hostitelské země?
Francii jsem si vybrala, protože se ve škole učim francouzsky. Je to zároveň proto, že moje máma s prarodičema bydleli ve Francii, takže mamka, strejda a prarodiče mluví plynule francouzsky. Je to taková rodinná záležitost.
Jak ses dozvěděla o YFU?
Na naší škole je spousta dobrovolníků z YFU, tím pádem je tam taky hodně letáků YFU, kolem kterých sem
docela často chodila. Takový ten hlavní impuls byla ale školní přednáška. Stoprocentně jsem se ale rozhodla asi loni, když k nám chodila Ayame (YFU studentka z Japonska - pozn. autora), na které jsem viděla, že to všechno tak nějak klape, že je zdravá a šťastná.
Jak na tvoje rozhodnutí reagovala tvoje rodina a tví kamarádi?
Naši, s tím, že už já jsem od malinka věděla, že chci někam vycestovat, to vzali jako naprosto samozřejmou věc. Řekli mi “Tak my ti to teda zaplatíme.” Ve všem mě podpořili a doteď mě hodně podporují. U mých kamarádů to bylo dost podobný, protože já jsem to vždycky tak nějak říkala, že odjedu. Všichni se mě ptali “Fakt? Na tak dlouho? A myslíš, že se ti nebude stejskat?”. Ale ti nejbližší kamarádi, ti to věděli, a ti to vzali podobně jako moje rodina – podpořili mě v tom.
Jak jsi se připravovala na odjezd na roční pobyt do Francie?
Abych řekla pravdu, tak já jsem tu přípravu tak trochu zazdila. Moc to ani neumím vysvětlit. Myslím, že to
bylo tím, že jsem si hodně dlouho před odjezdem neuvědomovala, že opravdu odjíždím na tak dlouhou dobu. Upřímně mě to fakt dostalo až na letišti. Já jsem totiž měla nejlepší prázdniny za hodně dlouhou dobu, dělala jsem spoustu věcí, který se nijakým způsobem nevázaly na to, že odjíždím. S rodinou jsme se “na rozloučenou” sešli u babičky, a měli jsme takovou večeři, na který se semnou ale nikdo neloučil. Všichni věděli, že odjíždím, ale nebylo to loučení. A to mi přijde hrozně důležitý.
Jsi v kontaktu se svoji rodinou v ČR, případně jakým způsobem?
S moji rodinou komunikujeme přes chat na Facebooku, nebo přes Skype. Vzhledem k tomu, že táta pracoval hodně dlouho v zahraničí, tak máme takovej společnej rodinnej chat, kde jsem já, táta, máma a brácha a jsme zvyklí tam psát, nebo postovat různý fotky a vždycky, když má někdo čas, tak se na to pak podívá a odpoví. Mě to nijak neruší, protože vím, že na to můžu odpovídat naprosto kdykoliv a tímhle způsobem zase jim přijde čas od času hezká fotka a to věřím, že jim taky udělá radost. Co mi opravdu hodně pomáhá, je to, že naši nikdy netlačí, že by mě zrovna chtěli vidět, nebo si zavolat, že to prostě nechávají na mně.
Jaké byly tvoje první dny ve Francii?
Úplně na začátku jsme se společně s mnoha dalšími zahraničními studenty shodli na tom, že náš 
popříjezdový seminář bude v Paříži. Takže v momentě, kdy nás odvezli do Bapaume, což je naprostá pustina na severu Francie, kde mimochodem momentálně bydlím, tak nás to trošku překvapilo. Ale jen tak mimochodem, ta pustina je skvělá, miluju to tady. Popříjezdovej seminář byl pro mě určitě užitečný, ale já už jsem opravdu hodně chtěla za svoji hostitelskou rodinou, protože už jsem hrozně moc chtěla začít nový život. Na semináři nám ale řekli spoustu zajímavých věcí a donutili nás si uvědomit, že jsme opravdu odjeli. Že už nejsme doma, že jsme v jiný zemi a že ty první chvíle určitě můžou bejt těžký. Že nejsme na výletě. Poradili nám toho spoustu, abychom věděli, jak z našeho roku dostat co nejvíc. Na začátku jsem se taky velmi rychle skamarádila s dvěma zahraničníma studentama, kteří shodou okolností mluví česky, respektive slovensky a to bylo super.
Cítíš po dvou měsících zlepšení ve francouzštině?
Když jsem přijela, tak jsem nějakým způsobem rozuměla, byla jsem schopna si říct, byť velice špatným
způsobem, o vše, co jsem potřebovala. A teďka ve škole nemám žádný problém, rozumím skoro všemu, co lidi kolem mě říkaj, jsem schopná poslouchat a vnímat konverzaci. S mluvením je to trošku horší, ale to jde vždycky trošku pomalejš. Ale už jenom proto, že se se mnou začínaj bavit lidi ve škole, lidi, co mi na začátku vůbec nerozuměli, a maj trpělivost mě poslouchat a rozumí mi, tak si myslím, že se moje franouzština opravdu zlepšila. Teď se mi stalo to, že jsem něco hledala na internetu, a protože mám mobil ve francouzštině (což je mimochodem super věc, to bych poradila každýmu), tak mi to našlo stránky jenom ve francouzštině, já jsem začla číst a až po chvilce mi došlo, že vlastně čtu ve francozštině a nemám s tím problém. Bylo to pro mně, jako kdybych četla anglicky, nebo česky. To byl moment, který mi udělal hodně velkou radost.
Jaký máš vztah se svojí hostitelskou rodinou?
Můj vztah s hostitelskou rodinou je opravdu skvělej. A to proto, že moji hostitelští rodiče se ke mně chovaj 
opravdu tak, jako kdybych byla jejich vlastní dítě. Všechno, co dostanou moji sourozenci, mám tady 2 starší sestry, tak já dostanu taky. Moje hostitelská máma mi to takhle vysvětlila. Řekla mi, že nebudou mezi dětma dělat žádný rozdíly, že já jsem teď součástí rodiny a že kdyby ty rozdíly dělala, tak to prostě nemůže fungovat. Vysvětlili mi, že pro ně tím že mě přijali se toho zas tolik nezměnilo. Pořád prý dělají ty stejné věci jako předtím, jen s tím, že já jsem toho teď taky součástí. Jezdíme spolu na koni, jezdíme na výlety a ten vztah je opravdu skvělej. Když jsem přijela, tak jsem měla trochu strach jak budu s rodinou vycházet, protože ačkoliv jsem předpokládala, že to půjde, tak přece jenom existuje vždycky pravděpodobnost, že si student s rodinou nesedne. Ale nedávno jsem zjistila, že už teď se cítím tak, že kdyby se tady cokoliv stalo, tak mám k rodině takový vztah, že oni jsou ti první, kterým bych o jakémkoliv problému řekla.
Dokázala bys popsat rozdíl mezi francouzskou a českou střední školou?
Máme tady třeba delší vyučovací hodiny. Taky hodně píšeme. U nás na škole v česku rozhodně nejsem
zvyklá tolik psát, dělat si tolik zápisků. Tady jsem toho za dva měsíce popsala už opravdu hodně. Je to tady taky jiný s přestávkama, máme třeba jenom dvě za den. Po každých dvou nebo třech hodinách máme 15 minut pauzu. Plus hodinu na oběd, ale to je ve Francii samozřejmost. Jo a taky tady nejsou záchodový prkýnka, ale to jsem ještě nepochopila proč. Co se týče obědů, tak máme hlavní jídlo, plus si můžeme vybrat různý doplňky, jako předkrm, dezert nebo salát, ale za to všechny se doplácí. Mám spolužáky, kteří si z toho složí opravdu sváteční hostinu, ale taky si za to celkem dost zaplatí. Taky pořád dumám nad známkováním od 1 do 20, což je určitě zajímavý koncept, pokud v tom člověk vyrůstá, ale pro mne je to ještě pořád loterie.
Co bys doporučila českým středoškolákům, kteří váhají, jestli se na studijní pobyt do zahraničí vydat?
Určitě bych jim doporučila se sebrat a jet. To ale asi potrvdí každý, kdo takovýhle rozhodnutí už udělal. Já jsem se tady první dva měsíce hledala, rozhodně to všechno nepřijde hned. Ale vím, že se vrátím domů a všechny moje oblíbený místa, moje oblíbený lidi a věci tam prostě budou. A jsem si jistá, že tenhle rok mi dá hrozně moc. Takže doporučuju tohle všechno risknout a jet. Protože z toho dostanete víc, než si myslíte.
Adéla, Francie 2016/17
