Jak vypadal začátek mého pobytu v Dánsku? Zajímavě. Začala bych tím, že jsem balila asi šest hodin a hystericky u toho běhala po celým domě a na kohokoliv, kdo se mi snažil pomoct, jsem vyprskla vystresovaný: „Ne, děkuju.“ Byla jsem dost vyděšená a nevěděla, co mam čekat: koneckonců, chystala jsem se na pět měsíců přestěhovat do cizí země, žít s lidma, který jsem znala jenom z fotky a mluvit řečí, kterou ovládá jen 6 milionů lidí na celým světě.
A tak jsem se v pět ráno vzbudila, natáhla si na sebe YFU tričko, popadla těch osmdesát kilo, co jsem s sebou vezla, a vydala se na cestu. Na letiště mě odvez táta. Let do Kodaně trvá jenom hodinu, což sice zní úžasně, na druhou stranu máte málo času dát se tak nějak dohromady, takže když jsem vystoupila z letadla, byla jsem mírně vyklepaná.
Ale sebrala jsem se (protože to jako výměnnej student zkrátka musíte umět) a dostala se až k výdeji zavazadel. Tam na mě čekala YFU dobrovolnice, taky v modrým tričku a s velkym úsměvem.
„Ahoj!“ pozdravila mě přátelsky a hned na to mě objala. Mě v tu chvíli spadnul obrovskej kámen ze srdce, protože mi konečně došlo, že v tom nejsem sama.
Pak jsem – spolu z holkama z Litvy a Estonska – čekala ještě na studenty z Ameriky. Když dorazili i oni, odjeli jsme na kraj Kodaně, kde jsme tak nějak čekali, až přijedou všichni ostatní studenti (letos je nás v Dánsku 60). Večer jsme všichni odjeli do Kerteminde na naši první orientation. To je něco jako soustředění pro výměnný studenty.
Trvalo celkem týden a bylo to skvělý! Byly tam lidi z 23 států a ze všech kontinentů světa, kromě Afriky a Antarktidy. Pokud vás zajímá, co jsme tam ten týden dělali, tak to byla v podstatě příprava na život v Dánsku. Naučili jsme se něco málo dánsky, mluvili o dánský kultuře a celej týden jsme jedli jenom dánský jídlo. Mimo jiný si Evropský studenti zařizovali občanství a taky jsme jeli na výlet. Orientation jsem si moc užila a udělala si spoustu novejch kamarádů, jak mezi studentama, tak YFU dobrovolníkama.
A pak přišel čas poznat naší budoucí rodinu.
Ta moje se ten den vracela z dovolený v USA, takže svojí první noc jsem strávila u náhradní rodiny. Ale i moje chvilka přišla a druhej den už jsem obědvala se svojí rodinou. Ani nemůžu popsat, jak nervózní jsem byla. Celou dobu jsem se bála, že řeknu něco špatně, něco rozbiju, že se jim zkrátka nebudu líbit.
Ale nakonec to všechno dobře dopadlo a po třech týdnech můžu říct, že jsem se svojí rodinou moc spokojená. Se vším mi pomáhaj, výborně vaří, můžu s nima mluvit o všem a moje host ségra je snad ten nejmilejší člověk v celým Dánsku. Jasně, není to jednoduchý, musíte se naučit pravidla nový domácnosti, nezapomínat, že musíte vždycky poděkovat, trávit s ostatníma hodně času, i když byste nejradši zalezli pod peřinu a byli sami…ale fakt, že to jsou úžasný lidi, to dělá všechno mnohem jednodušší.
Nakonec bych se asi dostala ke škole, což mi dělalo největší starosti. Mám zatím za sebou jenom jeden týden, tak to ještě nemůžu popsat úplně přesně, každopádně zatím to bylo moc fajn. První den jsem si jenom vybrala, do jaký třídy chci chodit a prohlídla si školu. Den nato jsem poznala svoje nový spolužáky, z čehož jsem se jako obvykle patřičně vystresovala…úplně zbytečně. Jsou skvělý, vysvětlujou mi látku, učí mě dánsky a ukazujou mi, co dělat ve městě, kde bydlim.
Takže jak to celý shrnout? Výměnnej pobyt je náročnej, budete se stresovat a potit a možná i brečet, ale víte co? Kdo nebyl na výměně, jako by nežil. Poznala jsem tolik novejch lidí a kultur a zažila tolik úžasných věcí, že to ten stres hravě převážilo. Jeďte. Slibuju, že to bude stát za to.
