"Ubytovat u sebe zahraničního studenta zní jako něco, co jsem si vždycky přála..."
YFU. To je ta organizace, skrze kterou kamarád před pár týdny odcestoval na druhý konec světa. A která má dnes prezentaci u nás ve škole. Usazena v rozviklaném sedadle školního divadla poslouchám vyprávění těch, kteří již svůj rok mimo domov absolvovali, a zjišťuji, o co ve YFU vlastně jde. Přestože mě koncept
organizace nadchl, myšlenka, že to tu na dlouhé měsíce opustím, milovanou Prahu, rodinu, přátele, zůstává skryta kdesi v hlubinách. Oproti tomu ubytovat u sebe zahraničního studenta zní méně bolestivě. Zní to jako něco, co jsem si vždycky přála.
"Postupem času mi více a více dochází, jak krásné by bylo taky někam odjet..."
Večer se doma o všem opatrně zmíním. Rodiče jsou pro, s hoštěním souhlasí. Zaujme nás profil studentky z 
Argentiny, se stejným rokem narození a téměř totožnými zájmy jako já. Napíšeme první e-mail a věci se dají do pohybu. Osobní návštěva YFU u nás doma. Oficiální potvrzení. Korespondence se studentkou nasáklá oboustranným nadšením. Její přílet a začleňování se do českého života. Plno překvapení, povětšinou
příjemných. Postupem času mi více a více dochází, jak krásné by bylo taky někam odjet. Na půl roku. Nemůžu si dovolit zmeškat celý školní rok. A tak obecně. Výmluvy. Vzhledem k tomu, že alespoň částečně ovládám francouzštinu se španělštinou, přichází v úvahu Latinská Amerika a evropské francouzsky mluvící země. Za oceán pojedu mileráda na prázdninovou cestu, k dlouhodobějšímu pobytu preferuji Evropu. Z trojice Belgie – Francie – Švýcarsko volím poslední možnost na základě několika doporučení a tamější magické přírodě a nakonec stejně zjišťuji, že pro Francii Belgií už jsem příliš stará.
"Byla mi nepřímo představena i ta negativní stránka pobytu v zahraničí..."
Krátce po absolvování přijímacího pohovoru využívám možnosti jet jako hostitelský sourozenec na půlroční seminář výměnných studentů v České republice, který byl koncipován jako lyžařský kurz. Získala jsem tak příležitost poznat skvělé lidi (z nichž většina stála na lyžích poprvé) z různých koutů planety. Těch pět dnů na horách bylo pro mě celkem zásadních – při účasti na sessions, kde ostatní studenti sdíleli své české příběhy, mi byla nepřímo představena i ta negativní stránka pobytu v zahraničí. Problémy, kterými si víceméně každý musel projít. A jakkoliv podivné se to může jevit, právě toto poznání mě utvrdilo v plánu někam vyrazit a prodloužilo mnou preferovanou délku pobytu z pěti na deset měsíců.
"Teď se psychicky připravuji na život na venkově, píšu si se svoji hostitelskou rodinou..."
Dalším krokem bylo zdánlivě nekonečné vyplňování online formuláře s podrobnostmi o mé osobě. A následné čekání na hostitelskou rodinu plné nejistoty, které v mém případě nebylo až tak dlouhé. Na konci dubna jsem v své elektronické schránce našla e-mail s kontaktními informacemi mé budoucí rodiny. Teď se psychicky připravuji na život na venkově, píšu si a skypuji s rodinou, zařizuji potřebné dokumenty a pomalu se loučím s vlastí a hostitelskou ségrou. Snažím se nevytvářet si nějaké představy nebo velká očekávání, protože skutečnost bude vždycky odlišná.
