Hostitelská rodina jsou ty první lidi, který člověk na své výměně potká. Pokud se teda nepočítá spoustu skvělých dobrovolníků YFU. Hostitelská rodina celý pobyt provází, je v každém dni výměnného studenta a svou laskavostí ulehčuje studentovi těžké začátky.
Moje hostitelská rodina byla snad ta nejlepší na světě. Neznám hodnější a laskavější lidi, kdybych potřebovala tak by se pro mne rozkrájeli. Rozkrájeli by se pro nějakou cizí českou holku, která jim nakráčela do jejich domečku a přivlastnila si celej pokoj a lednici pro sebe.
Na výměnu jsem odjížděla před čtyřmi lety a hrozně jsem se bála, jaká ta moje hostitelská rodina bude. Je to šílenost najednou se zabydlet u úplně cizích lidí. Ale ještě šílenější je, že jim po pár dnech začnete říkat „mami“ a „tati“. Protože to tak prostě cítíte.
Celý rok, který jsem prožila v malém městečku v americkém Ohiu, mi zůstane vryt do paměti pěkně hluboko. A to právě kvůli nim, kvůli mé „mommy“ a „daddy“. Samozřejmě bylo občas fakt těžký s nima vycházet, nechápali, že když už jsem sama přeletěla půlku zeměkoule, že si zvládnu udělat snídani sama nebo že do školy mě jeden kilometr v autě vozit nemusí a že to zvládnu sama. Ale jak jsem říkala, rozkrájeli by se pro mne. Za ten rok je potřeba udělat spoustu kompromisů, ale přesně to Vás někam posune. Dělat něco proti svojí srsti. Bez těchto dvou lidí bych byla naprosto ztracená a můj rok by nebyl tak svělý. Co rok, celý můj život by byl jiný. Oni jsou teď moje druhá rodina, a tou budou navždy.
I přes obrovskou vzdálenost, která je mezi tím mini-městečkem v Ohiu a mým bytem v Praze, spolu udržujeme pravidelný kontakt. Ať už je to Skype každých několik týdnů, zprávy na messengeru a posílání fotek mojí (jejich/naší) kočky nebo každoroční setkání, jsou ty vždy pro mne a já pro ně.
Přesně rok po tom, co jsem opustila můj domov za velkou louží a vrátila se zpátky do Česka sedli na letadlo oni a přijeli mne navštívit. Moje (česká) maminka jim uvolnila svoji ložnici a oni strávili něco málo přes týden u nás. Pak jsme společně vyrazili do Velké Británie a projeli ji celou vlakem. Loučení bylo snad ještě těžší než před rokem, vždycky to tak uteče. No a další rok jsme se samozřejmě museli vidět zase, tak (americká) maminka přiletěla do Španělska na nějakou křesťanskou poznávací cestu a já za ní přiletěla na víkend do Barcelony. Tatínek toto bohužel vynechal, takže rok po tom (tedy toto léto) jsem se rozhodla přiletět zpátky domů, do Améériky. A tak jsem tam byla znovu! Doma. Celých 10 dní uteklo jako voda a než jsem si zvykla na moji měkkou postýlku už jsem zase nasedala do letadla. Kočka mě nechtěla pustit a tatínek už vůbec ne.
Tak se těším na další strávené Vánoce na Skypu a další rok kdy se někde potkáme. Kde tentokrát? To zatím nevíme, ale rozhodně to nějak dopadne, protože rok bez jejich hřejivého objetí je prostě nemožný.
