Prvních pár dní jsem strávil na severu Francie, na semináři YFU, kde byli studenti z celého světa. Odtud jsme se po třech dnech rozjeli (já vlakem) za svými rodinami do celé země. Já měl cestu pěkně dlouhou, bydlím totiž v malém městečku nedaleko Montpellier, což je nádherné město úplně na jihu Francie. (Ano, jih Francie, to vedle vysilujícího sluníčka a moře znamená i zástupy palem a koupání se v bazénu i na konci září). Na nádraží si mě vyzvedla Cecile, která mě společně s jejím manželem Pierrem a synem Hugem hostí. Cecile je strašně milá, vtipná a před cestou domů mě provedla celým Montpellier, kde její rodina žila po několik generací a ukázala mi všechna její oblíbená místa na pobřeží. Připadal jsem si jako ve snu a až později mi došlo, že tohle vlastně vždycky mým snem bylo. Když jsme dorazili domů, byl tam Pierre společně s večeří, přiznám se, že v tu chvíli jsem si úplně nebyl jistý, co mě zajímá víc. On totiž Pierre, vedle toho, že je vtipný, má firmu na bazény a v mládí jezdil motokros, umí bezvadně vařit a věřte mi, že tuhle schopnost oceníte, pokud se budete tři dny stravovat ve francouzské školní jídelně. (Tip pro všechny z vás, kteří přemýšlíte, že byste jeli studovat do Francie: místní jídelny jsou všechno jenom ne to, co byste si představili pod spojením francouzská kuchyně). Nakonec mě oba, jak můj steak, tak Pierre, zajímali stejně. S jejich dvanáctiletým synem Hugem jsem se potkal až o pár dní později, je to takový ten typ člověka, kterého prostě nemůžete nemít rádi, až na to, že je strašně hyperaktivní, takže spolu pořád něco děláme a podnikáme, občas i proti mojí vůli, ale moje francouzština není na takové úrovni, abych dokázal odporovat.
Jestli se vám zatím představa výměnného pobytu líbí natolik, že už máte vyplněnou přihlášku do YFU, tak ještě počkejte, vedle té zábavy, kamarádů a hezkých míst je tu i ta druhá, ne tak žiju-si-svůj-sen stránka. Občas si připadám sám, neustále mě frustruje, že se nemůžu zapojit do konverzace tak jednoduše jako v Česku, zapomínám psát i mluvit v češtině a stále si zvykám na úplně jiný způsob života. Nemůžu říct, že pro příklad si nemusím chodit daleko, protože musím. Konkrétně dvacet minut na kole a musím si pro něj chodit, teda jezdit každý ráno. Ano, tadá, je to škola. Škola a všechny ty nepříjemný povinnosti v podobě domácích úkolů a učení, před kterýma neutečete, ani když pojedete s YFU do jakéhokoliv koutu světa. Když ale odečtete tohle, i ta škola vlastně není tak hrozná, například ve středu mám od desíti do jedenácti a celkově je tu míň předmětů, takže se nemusíte učit takový kvanta nezajímavých věcí jako u nás. Našel jsem si a vy byste si určitě taky našli, spoustu kamarádů, se kterýma trávím volný čas a se vším mi pomáhají. Kupodivu mi dost pomáhají i místní učitelé, a i sám ředitel se mě občas přátelsky zeptá, jak se mi vede.
Nechci vás nijak odrazovat, ani nutit do výměny, o tomhle tenhle článek vůbec není. Jenom vám chci přiblížit, jaký to doopravdy je. Změnit si život a žít svůj sen. Není to vždycky jednoduchý, není to vůbec jednoduchý. Ze začátku jsem byl pořád zmatený, ztrácel jsem se jak v cestách, tak slovech, dva týdny jsem se nezasmál, protože jsem nerozuměl vtipům ve francouzštině. Dostal jsem se do situací, kdy jsem málem nestihl dojít na záchod, protože jsem nevěděl, jak se zeptat, ale zároveň jsem třeba večeřel u stolu s kamarády z úplně celého světa a mluvil jsem s nimi jazykem, kterým ještě před měsícem nikdo z nás nemluvil, a u toho všeho jsem si vůbec nepřipadal cizí. Ztratíte kontakty s lidmi v Česku, ale za to objevíte spoustu fajn lidí tam, kde budete, a jestli na vás vaším českým kamarádům opravdu záleží, tak si rádi poslechnou všechny vaše historky až se vrátíte. Nedokážu si ani na vteřinu představit, že bych teď byl doma a na výměnu neodjel, dává mi to úplně jiný pohled na svět a umožňuje mi to se v něm najít. Pokud se čehokoliv bojíte, ale aspoň trošičku byste sami chtěli vycestovat, tak to udělejte, protože jinak toho budete navždycky litovat. A kdyby se vám teda náhodou stalo, že budete litovat toho, že jste jeli, tak nebojte. Výměna bohužel utíká ještě rychleji než Usian Bolt. (Tohle byla ukázka úrovně francouzského humoru, takže nebojte, že byste se tu ztrapnili špatným vtipem). Nemyslete na to, o co přijdete doma, protože tady zažijete mnohem víc a doma si budete připadat tak i tak. To že jsem odjel, bylo asi nejlepší rozhodnutí co jsem v životě udělal!
