Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Já už jsem tady víc než měsíc. Tady v Uruguayi. A živá. Teda, zatím. I přesto, že jsem se na svůj rok už před odletem pečlivě připravovala, četla články jako je tenhle, zkoumala průměrnou teplotu, hledala nejbližší rozvoz pizzy do svého budoucího bydliště, stalkovala celou širokou rodinu na sociálních sítích a představovala si všechny možné scénáře, jaké to tu asi tak bude, tak je stejně všechno úplně jiné, než jsem čekala. A ještě mnohem lepší! Ze všeho jsem byla značně vyklepaná, ale protože jsem se tu už hezky zabydlela, tak jsem momentálně v klidu. Ne, letadlo se mnou nespadlo, kufry se neztratily a nová rodina mě nezamkla do sklepa a nekrmí mě pouze granulemi pro psy. Nejspíš to ani nemají v plánu, sklep totiž nemají. Dokonce se i ukázalo, že to jsou hrozně v pohodě a naprosto úžasný lidi.
Od mnohých výměnných studentů jsem slyšela, že si první dny v nové rodině připadali trošku cizí a při večeři nevěděli čím prolomit takové to hloupé ticho. To se mi ale opravdu nestalo. Dokonce si dovolím tvrdit, že něco jako ticho tu vůbec neexistuje. V prvních minutách svého života na uruguayské vesnici jsem byla představena většině jejích obyvatel, všemi olíbána a poobjímána. Ale zpátky k rodině, jsou vážně skvělí. Je trošku úsměvné, že já - vegetariánka -bydlím v rodině řezníka. Ale je to ten nejvtipnější uruguayský řezník, kterého jsem kdy poznala. Moc si nepotrpí na respekt ke starším, takže si ze sebe navzájem děláme často srandu. Každý den se mě moje starostlivá maminka ptá, jestli je všechno v pořádku, a protože je to učitelka, tak mi moc pomáhá s učením španělštiny. Ze začátku to bylo vážně těžké, uruguayské španělštině není úplně jednoduché rozumět, ale zlepšuju se hodně rychle. Je to vážně skvělý pocit, cítit, jak moc se o mě zajímají a chtějí, abych měla ten nejkrásnější výměnný rok.
Mám tady tři sourozence. Objímacího mladšího brášku, je to takový můj medvídek, takového jsem si vždycky přála, pak mladší sestřičku, která mi ve svých jedenácti letech přijde mnohem dospělejší, než kdy budu já, a hlavně ségru mého věku. A to je naprostá výhra. Dovolím si říct, že je jednou z nejlepších částí celého mého výměnného pobytu. Skvěle jsme si sedly a hned od první chvíle jsem tu měla kamarádku. Každá jsme se narodila na druhé straně světa, jiná kultura, jiný jazyk a i přesto jsme si úžasně blízké. Je to super, když přátelství překoná všechny tyhle rozdíly.
Můj běžný den tady vypadá asi nějak takhle. Vstát můžu kdy chci, školu mám totiž až odpoledne. Bydlím na ideálním místě pro ranní běhání. Nikde nikdo, rovinka a pěšinka lemovaná palmami. Já k vám ale budu upřímná. Většinou se z postele nevykopu před jedenáctou, takže se žádné běhání většinou nekoná. S mojí hostitelskou mamkou se účastníme každý měsíc běžeckého závodu, který je pokaždé někde jinde, takže bych na sobě měla začít makat, posledně jsem „umírala“.
Když tedy konečně vstaneme, tak si se ségrou dáme snídaňooběd a pak jdeme na autobus. Já tu cestu do školy tak zbožňuju, výhled na moře, prostě nádhera. Ve škole moc času netrávíme, většinou tak tři čtyři hodiny a vyučování je takové hodně uvolněné. Vztah k učitelům je na úplně jiné úrovni než u nás, mnohem víc kamarádský a vřelý. Potom si většinou koupíme něco dobrého a jdeme si sednout na místní Ramblu. Povídáme si a koukáme na západ slunce nad mořem. A to je teď můj život, nemůžu si ho vynachválit.
